Článek
Když se dnes řekne Možná přijde i kouzelník, většina diváků si vybaví Oldřicha Kaisera, Jiřího Lábuse a Jiřího Korna. Jejich společné výstupy ale nebyly od začátku samozřejmostí. Za vznikem pořadu stál především dramaturg a scenárista František Polák, který se už předtím snažil televizní zábavu posunout od klasických estrád trochu jinam. A jedním z důležitých předchůdců byl pořad Ring volný.
Loveček alias Lichtag plánoval emigraci
V tomto pořadu e potkaly některé dvojice, které později dostaly mnohem větší prostor. Poláka zaujala například spolupráce Oldřicha Kaisera s Jiřím Kornem. Původně si proto představoval, že novou show budou uvádět právě oni dva. Kaiser však navrhl svého dlouholetého kolegu Jiřího Lábuse. Z plánované dvojice tak vznikla trojice, která se nakonec stala jedním z hlavních poznávacích znaků celého pořadu.
Ještě před Lábusem se přitom uvažovalo o Kaiserově kamarádovi Stevu Lichtagovi, tehdy ještě Zdeňku Lovečkovi. Ten ale v době příprav pořadu plánoval emigraci, a z angažmá proto sešlo. Lábus se tak do projektu dostal poněkud oklikou, což je dnes jedna z těch televizních náhod, bez nichž by slavná sestava možná vůbec nevznikla.
Kouzelník nebyl obyčejnou estrádou
Možná přijde i kouzelník se od běžných televizních estrád své doby lišil hlavně způsobem humoru. Nešlo pouze o sled písniček, tanečních vystoupení a krátkých scének. Tvůrci si hráli se samotným principem televizní zábavy a často si dělali legraci také z toho, co se dělo za kamerou. „Když jsme ho vymýšleli s Oldou Kaiserem a Františkem Polákem, šlo především o to, že jsme se ohromně bavili těmi kravinkami, co nás napadaly a které jsme dávali do scénáře,“ vzpomínal Jiří Lábus.
Herec například vystupoval jako takzvaný Autor, který měl nad pořadem kontrolu a neustále zasahoval do jeho průběhu. Právě tahle postava umožňovala tvůrcům komentovat pravidla, omezení a všudypřítomný dohled tehdejší televize, aniž by museli politickou situaci pojmenovávat přímo. „Šlo vlastně o cenzora, neboli o takový ten všudypřítomný bolševický dozor. Jenomže to jsme v té době nesměli ani vyslovit. Ale diváci to samozřejmě pochopili a tím jim byl ten pořad bližší.“ Dnes může podobný humor působit nenápadně. Pro tehdejšího diváka však měly podobné narážky jinou váhu.
V prostředí, kde se televizní tvorba podrobovala schvalování a cenzurním zásahům, bylo někdy mnohem účinnější něco naznačit než vyslovit nahlas. Na pořadu je přitom zajímavé i to, kolik práce se skrývalo za zdánlivou improvizací. Oldřich Kaiser později popisoval, že se tvůrčí tým na několik týdnů zavíral k Františku Polákovi a od rána do večera vymýšlel scénky. Následovaly zkoušky, při nichž se jednotlivé výstupy postupně upravovaly.
Kaiser s Lábusem kvůli podpisu skončili v trezoru
Humor pořadu měl své hranice a občas na ně narazili i jeho hlavní představitelé. Nejvýraznější problém přišel v roce 1989, kdy Oldřich Kaiser a Jiří Lábus podepsali petice namířené proti tehdejším poměrům, včetně manifestu Několik vět. Následky pocítili i profesně. Jeden z natočených dílů Možná přijde i kouzelník zůstal kvůli jejich podpisům nějaký čas nevysílaný.
Jiří Lábus později vzpomínal, že pořad byl natočený několik měsíců, ale přesto skončil v trezoru. Na obrazovku se dostal až po politickém obratu v listopadu 1989. I to ukazuje, že Kouzelník nebyl jen neškodnou televizní legrací. Tvůrci sice většinou volili nadsázku a slovní hříčky, ale někteří z nich se zároveň dostávali do přímého střetu s režimem.
Jaruš, učitel a žák
Síla pořadu ale nespočívala pouze v hlavním triu. Velmi důležitou součástí se postupně stala Jaroslava Hanušová, známá jako Jaruš. K televizi se původně dostala přes Jiřího Lábuse, který ji do projektu přivedl. Z Hanušové se postupně stala výrazná komediální osobnost a její spolupráce s Lábusem patřila k nejzapamatovatelnějším částem pořadu.
Další nezaměnitelnou dvojicí byli Karel Černoch a Jiří Wimmer. Jejich scénky měly původně zůstat pouze u prvního dílu, ale reakce diváků i tvůrců byly natolik dobré, že se dvojice vracela. Wimmer většinou představoval učitele, který se snaží něco vysvětlit Černochově nechápavému žákovi. Jednoduchý princip fungoval především díky jejich přesnému načasování a kontrastu obou postav.
A pak tu byl Zdeněk Srstka. Jeho fyzická konstituce a osobitý projev se staly vítaným materiálem pro scénky, v nichž se mohl komik zcela utrhnout ze svého běžného obrazu. Jednou z nejznámějších byla parodie na duet Čau, lásko. Srstkovo nasazení bylo tak velké, že se při natáčení dokonce řešilo, aby svou partnerku v komediálním zápalu příliš „nepřidusil“.
Červené šaty byly problém
K dnes známým historkám z natáčení patří také případ Jaroslavy Hanušové a červených šatů. Jeden z výstupů se podle vzpomínek musel celý přetáčet, protože tehdejší kontrola vyhodnotila výraznou červenou barvu kostýmu jako politicky problematickou. Z dnešního pohledu je takový zásah téměř absurdní, dobře ale ukazuje atmosféru, v níž tehdejší televizní zábava vznikala.
A proč se vlastně pořad jmenuje Možná přijde i kouzelník? Název byl od začátku součástí vtipu. Pořad sliboval kouzelníka, ale diváci na něj dlouho čekali marně. Místo klasického televizního kouzlení dostávali slovní humor, parodie, hudební čísla a absurdní situace.
Kouzelník se nakonec skutečně objevil, i když způsobem typickým pro celý pořad. Nešlo o žádnou velkou magickou show, ale spíš o pointu dlouho budovaného očekávání. V tom je ostatně kouzlo celého názvu: divák nikdy přesně nevěděl, zda je slib v názvu myšlen vážně. Kouzelníkův princip navíc dokonale odpovídal závěrečné písni Jdeme do finále, která se stala jedním z nejvýraznějších hudebních motivů pořadu a její spojení s Kouzelníkem přetrvalo dodnes.
Zdroje: autorský článek s využitím
