Článek
Ladislav mrkvička o svém životě mluvil jako o „bordelovitém“ s tím, že ho ale má před smrtí urovnaný. Sám věděl, že by ho nikdo nikdy nemohl dávat jako vzor partnerské věrnosti. Už když byl na vojně, tak se mu narodil nemanželský syn Tomáš. Hrozilo, že ho nebude vídat, protože s matkou odešel do Belgie. Ta ho ale opustila a klučinova pěstounská rodina se s Mrkvičkou spojila. Díky tomu s ním mohl být prakticky pořád v kontaktu.
Se svojí první manželkou Ivou Kopeckou měl herec dva syny, Jana a Jakuba. První dítě jim bohužel zemřelo. Mladší Jakub ale propadl drogám, byl i ve vězení. Mrkvičku to velmi trápilo, sám říkal, že to bude nadosmrti kaňka. S Kopeckou se každopádně nakonec rozvedl přesto, že mu odpustila časté nevěry i nemanželskou dceru Týnu Průchovou. Nevydrželo pak ani jeho druhé manželství s produkční Alenou Kotrbovou, narodil se jim však syn Matěj, který Mrkvičkovi později v jeho posledních letech hodně pomáhal.
Kariéru mu zachránil režisér Jiří Sequens
Na druhou stranu se hercův charakter rozhodně nedal zapřít v době, kdy po svém vzdoroval komunistickému režimu. Dokonce na to „dojel“ v tom smyslu, že ho soudruzi nechali vyhodit z DAMU těsně před absolventskými zkouškami. Jediný, kdo se ho tenkrát zastal, byl Petr Čepek, který dokonce ze školy také odešel, by dal najevo nesouhlas s jeho vyhazovem. Mrkvička si ho za toto gesto vážil až do konce života.
Pro Mrkvičku ale měla sundaná trolej během majálesu v roce 1962 ještě další nepříjemnou dohru. Nejen, že dostal trest veřejně prospěšných prací, ale musel navíc narukovat na vojnu. Umělecký vojenský soubor vypadal jako pohoda, ovšem jen do té doby než Mrkvička s kamarády, mezi nimiž nechyběl Jiří Kodet, vyrazili do víru pražských ulic.
Nějak jim však nedošlo, že právě vrcholí kubánská krize, což se neslučovalo s komunistickým pohledem na jejich veselí. Všiml si jich tajný agent státní bezpečnosti a průšvih byl na světě. Kodet se schoval v bohnické léčebně, Mrkvička takové štěstí neměl a skončil u posádky v Piešťanech. A zdálo se, že s jeho hereckou kariérou je nadobro konec.
Zachránil ho režisér Jiří Sequens, který si Mrkvičku vyžádal a nabídl mu hlavní roli ve filmu Atentát. Vyšlo nejen to, na hercům zákaz hrát se jako zázrakem zapomnělo. A tak mohl nastoupit do ostravského divadla, kde se potkal i s kamarádem Petrem Čepkem a dalšími velikány.
Setkání s okupanty bylo poslední kapkou
Mrkvičku to však stále táhlo do Prahy, nabídky se dočkal v roce 1968. Jenže jeho působení v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou) netrvalo dlouho. Víc než cokoli se řešila politika a vrcholem všeho bylo „přátelské setkání se sovětskými důstojníky“, které vedení divadla uspořádalo. Mrkvička se s okupanty kamarádit nechtěl, takže veřejně prohlásil, že dává výpověď. Chtěli ji po něm písemně, napsal tedy na kus papíru „dávám okamžitou výpověď“ a skončil. Opět se ale ukázalo, že to pro něj bude mít vážné následky.
Další roky byl nežádoucí osobou, v divadle i u filmu jen paběrkoval. Až za tři roky dostal šanci v Divadle na zábradlí a tu chytil za pačesy. Později dokonce odmítl nabídku z Národního divadla, tak moc svoji domovskou scénu miloval. Do Zlaté kapličky se dostal až v roce 1991, spokojený tam ale nebyl. Přesto odešel až v roce 2016, kdy ho začalo trápit zdraví. Poslední film pak natočil v roce 2019 (Staříci). Zemřel 27. prosince 2020 v Praze.
Zdroje: lidovky.cz, blesk.cz, zeny.iprima.cz, dama.cz, aktualne.cz, dvojka.rozhlas.cz
