Článek
Na první pohled se zdálo, že jde o technický zázrak. V úzkém údolí řeky Vajont na severu Itálie vyrostla monumentální oblouková přehrada vysoká 261,6 metru. V době svého dokončení patřila k nejvyšším na světě a měla zajistit dostatek elektrické energie pro rychle se rozvíjející italský průmysl. Projekt byl prezentován jako důkaz toho, že moderní technika dokáže ovládnout i tu nejdivočejší přírodu. Jenže příroda vysílala varovné signály dávno předtím, než se nádrž naplnila.
Hora, která se nikdy nepřestala hýbat
Místní obyvatelé dobře věděli, že hora Monte Toc není stabilní. Už samotný název Monte Toc lze v místním dialektu přeložit jako „shnilá“ nebo „rozpadající se hora“. Geologové při průzkumech objevili staré sesuvy půdy a upozorňovali, že celý svah tvoří obrovská masa horniny, která se může dát do pohybu. Přesto stavba pokračovala, jako kdyby se vůbec nic nedělo.
Investoři argumentovali tím, že moderní výpočty i konstrukce dokážou případná rizika zvládnout. Jakmile se nádrž začala napouštět, objevily se první trhliny, sesuvy menších částí svahu i drobná zemětřesení. Místní lidé začali mít strach a někteří se dokonce rozhodli odejít. Ani to ale nestačilo k zastavení projektu.
Tragédie se stala děsivou připomínkou toho, co dokáže lidská umíněnost
Pokusy přírodu „uklidnit“
V roce 1960 se do nádrže sesunulo asi 800 tisíc kubických metrů horniny. Nebyla to katastrofa, ale jasný důkaz, že se hora pohybuje. Společnost SADE, která přehradu provozovala, reagovala snížením hladiny vody a vybudováním speciálního obtokového tunelu. Věřila, že pokud by se utrhla další část svahu, voda bude mít kam odtéct.
Současně vznikaly modelové experimenty, které měly simulovat možný sesuv. Některé z nich ukázaly, že při velkém sesuvu může vlna přetéct přes korunu přehrady. Místo zásadního přehodnocení projektu se ale vedení rozhodlo pouze udržovat hladinu nádrže o něco níže. Ani tehdy nikdo nepřipouštěl, že by mohlo dojít k nejhoršímu scénáři.
Na podzim roku 1963 už bylo zřejmé, že se hora dává do pohybu stále rychleji. Přístroje zaznamenávaly každodenní posuny horniny. Nejprve šlo o centimetry, později o desítky centimetrů a v posledních dnech téměř o metr za jediný den. Inženýři proto začali vodu z nádrže vypouštět. Domnívali se, že tím tlak na svah zmírní a případný sesuv bude menší. Jenže tyto kroky přišly pozdě.
Čtyřicet pět sekund, které změnily dějiny
Ve středu 9. října 1963 ve 22:39 se utrhl obrovský kus hory Monte Toc. Přibližně 260 milionů kubických metrů horniny se během necelé minuty zřítilo do přehradní nádrže rychlostí přesahující 80 kilometrů za hodinu. Některé odhady hovoří dokonce o rychlosti kolem 100 kilometrů za hodinu.
Náraz vytlačil desítky milionů kubických metrů vody vzhůru. Vznikla gigantická vlna, která se přelila přes korunu přehrady. Její výška dosahovala přibližně 200 až 250 metrů. Paradoxně samotná přehrada vydržela. Betonová konstrukce neutrpěla zásadní poškození a stojí dodnes. Katastrofu tak nezpůsobilo její protržení, ale voda, která ji jednoduše přeskočila.
Zkáza byla obrovská
Největší ničivou sílu pocítilo městečko Longarone, přitom většina jeho obyvatel už spala. Během několika minut se ulicemi přehnala masa vody, bahna, kamenů a stromů. Domy se rozpadaly jako z papíru, mosty mizely pod náporem proudu a celé rodiny neměly sebemenší šanci utéct. Podobný osud potkal také obce Pirago, Rivalta, Villanova nebo Faé. Počet obětí se dodnes v různých pramenech mírně liší. Nejčastěji se uvádí přibližně 1 900 až 2 000 mrtvých, některé dobové odhady hovoří až o 2 500 obětech. Mnoho těl se nikdy nepodařilo identifikovat.
Katastrofě šlo zabránit
Vyšetřování ukázalo, že nešlo o nepředvídatelnou přírodní katastrofu. Existovala geologická měření, odborné posudky i opakovaná varování. Inženýři věděli, že se svah pohybuje. O sesuvech informovali místní obyvatelé i někteří novináři. Přesto se projekt nezastavil.
Po tragédii stanulo před soudem několik odpovědných představitelů společnosti SADE i státních institucí. Soud dospěl k závěru, že riziko bylo známé a podceněné. Někteří z odpovědných byli odsouzeni za podíl na katastrofě. Dnes přehrada Vajont stále stojí. Betonová stěna se tyčí nad údolím stejně jako před více než šedesáti lety a každoročně k ní přijíždějí tisíce návštěvníků. Neobdivují ale technický zázrak.
Přijíždějí se podívat na místo, které připomíná, že ani nejmodernější stavba nedokáže zvítězit nad přírodou, pokud lidé přehlížejí její varování. Tragédie z Vajontu se dodnes řadí mezi největší katastrofy způsobené lidským selháním v evropských dějinách a bývá studována na technických univerzitách po celém světě jako příklad toho, jak nebezpečné může být spojení ekonomických zájmů, přehnané sebedůvěry a ignorování odborných poznatků.
Časová osa události
- 1956 – Začíná výstavba přehrady Vajont.
- 1959 – Přehrada je dokončena a patří k nejvyšším na světě.
- 4. listopadu 1960 – Do nádrže se sesune asi 800 tisíc m³ horniny, první vážné varování.
- 1961–1963 – Geologové i obyvatelé upozorňují na rostoucí nestabilitu hory Monte Toc.
- 26. září 1963 – Provozovatel začíná snižovat hladinu nádrže, aby zmírnil riziko.
- 9. října 1963, 22:39 – Do nádrže se zřítí přibližně 260 milionů m³ horniny.
- Během několika minut – Vlna vysoká až 250 metrů zničí Longarone a okolní obce.
- Po katastrofě – Zahyne přibližně 1 900 až 2 000 lidí, následují soudy a změny v přístupu ke geologickým rizikům.
Zdroje:
