Článek
Nikdo nevěřil tomu, když Jana a Marek oznámili zásnuby. Pro většinu jejich známých byl totiž IT specialista podivín, se kterým bylo těžké vyjít. Janu měli za světici, protože s ním zvládla chodit a sdílet jednu domácnost. Marek platil za škrta, který by si pro korunu nechal vrtat koleno. Jeho partnerka to samozřejmě věděla. „Nikdy za mě nic nezaplatil. Ani kafe na naší první schůzce,“ vzpomínala. Kupodivu jí to však nijak zvlášť nevadilo. Byla zvyklá se o sebe postarat sama, nepotřebovala, aby ji někdo sponzoroval, jak sama říkala.
Místo zásnubního prstenu pampelišky
Jana věřila, že muž, kterého si vybrala, má celou řadu jiných kvalit. Uměl vzít za práci, doma byl máloco problém, vše dělal svépomocí. Fakt, že za nic nechtěl platit, hrálo samozřejmě důležitou roli. „Ano, to je pravda. Ale pokud vás vedou důvody šetřit k tomu, že se v podstatě všechno naučíte, pak to dává smysl. Musím říct, že mě tím celkem okouzlil,“ vysvětlovala sympatická brunetka, proč se vlastně stalo, že s Markem začala chodit. Přesto, že ji prakticky každý varoval, aby to nedělala, že toho bude jednou velice litovat. Ona však byla zamilovaná, měla na očích růžové brýle a nic špatného zkrátka neviděla.
Nakonec to tedy došlo tak daleko, že se vzali. Zásnuby sice proběhly, byly ale takové zvláštní. Marek ji požádal o ruku na paloučku, kde odpočívali během procházky. Místo prstýnku jí navlékl několik smotaných pampelišek. „Přišlo mi to romantické. Nepotrpěla jsem si na drahé šperky, takže mi bylo jedno, co mi na prst dal. Hlavní byla slova, která mi říkal. A já věřila, že mě miluje a chce se mnou být až do konce života.“ Jak se asi dá předpokládat, Jana řekla „ano“. Brali se o několik týdnů později. Jen oni, jejich svědci a oddávající na úřadě.
Šetřil na všem, klidně i na jídle
Svatební cesta na chalupu k Markovým rodičům, to bylo něco, s čím Jana počítala. Moc jí tehdy ale nešlo na rozum, proč mají k jídlu několik dní za sebou sushi. Neřešila to. Až mnohem později se dozvěděla, že její manžel koupil „výhodné“ množství sushi, protože bylo prošlé. „S odstupem času jsem si říkala, že je docela zázrak, že nám tenkrát nic nebylo a ustáli jsme to bez zažívacích potíží.“ Roky však plynuly a mladá žena byla víceméně spokojená. Měla slušnou práci, mohla si koupit věci, které chtěla. To, že manžel šetřil každou korunu, nijak neřešila.
Jediné, co si někdy říkala bylo, proč vlastně škudlí. Neměl žádný plán, jako třeba vysněné auto, bydlení apod. Prostě jen hromadil peníze. „Využíval každou možnost, jak něco ušetřit. Na jednu stranu divné, na stranu druhou fascinující,“ usmívala se Jana. Samozřejmostí byly nákupy v různých akcích atd. Po třech společných letech už si myslela, že ji nemůže nic překvapit. Sice v ní hlodal červíček pochybností, jestli tohle má zapotřebí a nebylo by jí lépe s někým jiným. Tyto myšlenky ale vždycky zahnala.
Nabral si toaletní papíry
Jenže poslední událost všechno změnila. „Jsem rozhodnutá se rozvést,“ hlásí odhodlaně Jana. Jednou za hodně dlouhý čas si partneři vyšli do restaurace. Nejlevnější jídlo, žádné pití, s tím Jana počítala. To ale nevěděla, co bude následovat. Nejen, že její manžel nedal obsluze žádné dýško s tím, že si ho nezaslouží. Navíc, když se zvedal od stolu, zakopl a z batohu se vyvalily toaletní papíry, které nabral na toaletách v restauraci. A co hůř, ani trochu se nezastyděl. Začal toaleťáky sbírat přesto, že na něj všichni koukali.
Jana byla rudá až na zádech, takovou ostudu nečekala. Její manžel to ale ještě překonal. „Začal křičet, že když je tam všechno tak drahé, tak si alespoň něco vezme. To bylo strašné. Konečně mi to otevřelo oči. Přišla jsem domů a začala balit. Už jsem s ním nechtěla být ani minutu.“
Zdroj: autorský článek
