Článek
Vztah Ivety a Tomáše neměl chybu. Jejich kamarádi si z nich často dělali legraci, že jsou jak siamská dvojčata. Znali se od základní školy, chodili na stejnou střední. Pak se sice jejich cesty na nějakou dobu rozdělily, ale jen proto, aby se oba utvrdili v tom, že jeden bez druhého nechtějí být. Začali spolu žít, o dva roky později se vzali. Všechno běželo jako na drátkách. Pak sice Iveta nemohla nějakou dobu otěhotnět, byla to ale ve finále jen drobná překážka. Po necelém roce mohla rodině i manželovi oznámit, že je konečně “ v tom“.
Nic nenasvědčovalo, že budou problémy
Zdálo se, že pohádka bude mít další šťastné pokračování. Dlouho to tak opravdu vypadalo. Tomáš se o svou drahou polovičku příkladně staral a dělal všechno možné i nemožné proto, aby partnerce nic nechybělo. „Nemohla jsem na něj říct křivého slova. Byl se mnou na všech vyšetřeních, nenechal mě skoro nic dělat. Věděl, že těhotenství pro mě může být velké riziko. A vlastně hlavně díky němu jsem vším prošla bez jediného zádrhelu,“ vzpomínala sympatická brunetka. Dokonce i její rodiče uznale pokyvovali hlavou, koho že to doma má. A to je třeba říct, že Tomáše zpočátku moc nemuseli.
Každopádně absolutně nic nenasvědčovalo tomu, že by se brzy mělo stát něco hrozného. Alespoň z pohledu budoucí maminky. Sice se nějakou dobu nemohli shodnout na jménu syna, nakonec ale přeci jen vybrali jméno Alexandr. „Chtěl jméno po svém dědečkovi. Ale Antonín mi nepřišlo v hodné. Tak jsme se chvíli dohadovali a pak se shodli. Nic, co by mělo naznačovat jakýkoli problém,“ vysvětlovala Iveta, která nakonec rodila pouhý den po termínu. Po zhruba třech hodinách byl zdravý chlapeček na světě.
Vyhodila ho z pokoje
Tatínek byl u porodu a i když měnil barvy, vypadal velice spokojeně. Ivetě sice bylo divné, že poté odmítl synka „zapít“, což je taková nepsaná tradice. Ale říkala si, že to možná potřebuje vstřebat. „Další den normálně přišel do porodnice. Zdržel se, povídali jsme si. Zase jsem neměla ani ten sebemenší pocit, že je něco špatně.“ Další den se sice Tomáš omluvil, že mu není dobře. Ani to ale nenaznačovalo, že by chystal nějaké zásadní prohlášení. Když ale třetí den po narození syna vstoupil do pokoje své manželky, ta poznala, že je něco špatně.
Poznala na Tomášovi, když byl nesvůj, když ze sebe potřeboval vysoukat něco, co mu nešlo přes rty. „Díval se na mě těma svýma psíma očima a já věděla, že je zle. Udeřila jsem na něj, ať přestane chodit kolem horké kaše a řekne mi, co potřebuje. To jsem ale netušila, co to bude.“ Po několika zbytečných větách se Tomáš dostal k „jádru pudla“ a manželce oznámil, že se na dítě necítí. Prý si to uvědomil až teď, ale nemůže s tím nic udělat. „Tvrdil, že chce svůj klid, který potřebuje na práci, přemýšlení a takové řeči. Koukala jsem na něj jako z jara. Pak jsem ho vyhodila z pokoje.“
Iveta doufala, že to byl nějaký zkrat, že si to její manžel ještě promyslí a přijde s omluvou a tím, že to tak nemyslel. Jenže se spletla, nic takového se nestalo. „Psali jsme si do hluboké noci. Názor nezměnil tehdy a nezměnil ho ani během následujících týdnů. Na syna mi platí dost peněz, to ano. Ale takhle jsem si to nepředstavovala.“
Zdroj: autorský článek
