Článek
První velkou lásku měla Iveta za sebou, stejně tak první velkou bolest z rozchodu. Neplánovala tedy, že si hned začne nový vztah. Chtěla se dát dohromady, dodělat si školu a pak se možná trochu porozhlédnout po světě. „S kamarádkou jsme si slíbily, že po maturitě vyděláme nějaké peníze a procestujeme minimálně celou Evropu. Nevyšlo to, protože jsem se zamilovala. Až o dva roky později jsme byla víceméně připravená. Bez závazků, s prací, kterou jsem byla ochotna kdykoli opustit,“ vzpomínala sympatická plavovláska.
Plány se rychle změnily
Cestu plánovaly půl roku. Měly přesně vymyšlené, kam se vydají, vytipováno, kde budou spát. Dokonce našly pár známých, kteří byli v cizině na delší dobu a nabídli jim, že u nich mohou přespat. Jediné, co řešily, bylo, jak se na cestu vydají. „Kamarádka chtěla stopovat. Já to měla za šílený nápad, hodně jsem se bála. Chtěla jsem jet autem, naši měli dvě a jedno by mi půjčili. Nakonec jsme udělaly kompromis - autobus.“ Přišlo tedy další plánování. Musely zjistit, jak by jim navazovaly spoje, jak dlouho by mohly v které zemi být atd.
Iveta si to užívala, tyto přípravy ji moc bavily. Dokonce byla tak aktivní, že šla do knihovny, aby si načetla nějaké poznámky od lidí, kteří takto jezdili před nimi. A tam zasáhl osud. „Potkala jsem Ivana. Byl to hrozný pohodář, od první chvíle, co jsme se začali bavit, jsme se spolu smáli. Pro mě to bylo potvrzení toho, že ne všichni chlapi jsou zmetci. Ale nechtěla jsem do ničeho spadnout. Už proto, že jsme se s kámoškou chystaly pryč.“ Jenže člověk míní a plány se velmi často mění. Iveta najednou zjistila, že se jí nikam nechce. Alespoň ne na tak dlouho.
Lásku mi přála
Když to řekla kamarádce, ta na ni byla naštvaná. Iveta uznávala, že právem, na druhou stranu potkala někoho, kdo se blížil jejímu vysněnému ideálu. Nakonec se kámošky usmířily, nevydržely se na sebe nikdy zlobit dlouho. „Ona mi přála lásku. Věděla, čím jsem si prošla. Jen říkala, že je škoda, že nepřišel tak za půl roku. Měla pravdu, ale dělat s tím moc nešlo.“ Iveta a Ivan se začali vídat a zanedlouho bylo jasné, že mezi nimi vzniklo silné pouto. Ona sice cítila něco, co nedokázala popsat a co ji bránilo se úplně otevřít, ale hodila to za hlavu.
Říkala si, že dobře udělala. S Ivanem to bylo opravdu báječné. Vzali se ani ne za rok. Jediné, s čím měla Iveta problém bylo, že její partner nebyl příliš náruživý, pokud jde o intimní záležitosti. „Brala jsem to tak, že to máme každý jinak. V pohodě. Naučila jsem se s tím žít a nijak mi to nevadilo.“ Její pohádka trvala další rok. Pak přišlo kruté vystřízlivění.
Dokázali se dohodnout
Když jednoho dne přišla Iveta domů z práce, její manžel seděl s vážnou tváří u stolu. Bez obalu jí oznámil, že se zamiloval do muže. „Prý si nemohl pomoci, bojoval s tím, ale nakonec podlehl. Omlouval se mi, nevěděl, jak to vezmu. Chvíli jsem křičela, pak jsem brečela. Pak mi ale přišlo fajn, že s ním neměl nic fyzického, dokud si to nevyříká se mnou,“ vzpomínala Iveta. Manželé si o celé situaci začali povídat. Přes to všechno bylo jasné, že se mají rádi. Jenže to není láska v pravém slova smyslu.
Probírali to ze všech stran a snažili se přijít na to, jak všechno zvládnou. A nakonec došli ke kompromisu. „Pořídili jsme malý domek a začali tam bydlet všichni tři. Není to zrovna obvyklé, ale mně to přišlo fajn. Nastavila se nějaká pravidla a kupodivu to fungovalo. Nikdy jsem nebyla šťastnější.“
