Článek
Když se Petr a Anna rozváděli, hodně lidí kroutilo hlavou a říkali, proč se tihle dva vůbec brali. Byli jako noc a den, každý naprosto jiný. Zatímco ona toužila po společnosti, chtěla poznávat nové věci, tak on měl nejraději svůj stereotyp. Jakmile ho něco vyrušilo ze zaběhnutých kolejí, bylo zle. Jenomže to tak nebylo vždycky. Ještě před pár lety byl Petr velice akční chlapík, který nezkazil žádnou srandu. Takového ho Anna poznala, proto nakonec řekla „ano“, když ji požádal o ruku. Vlastně nerozuměla tomu, jak se člověk může tak změnit a jak může tolik ubližovat lidem kolem sebe.
Měli hodně společného
Poprvé se potkali už na střední škole. Tehdy ale kolem sebe jenom procházeli. Anna byla v prváku, Petr v maturitním ročníku. O tři roky mladší dívka ho moc nebrala. Ostatně, ani ona se o něj nijak nesnažila. „Jen jsem si říkala, že se mi líbí. Ale to bylo všechno. Ani jsme se výrazněji nebavili. Když odešel ze školy, nějakých pět let jsem se neviděli, nepsali si. Prostě nic,“ vzpomínala sympatická plavovláska. Dohromady je svedla až náhoda. Když jeden jejich společný známý potřeboval pomoci se stěhováním, sešli se tam a znovu se dali do řeči. Tentokrát už to bylo úplně o něčem jiném než před časem.
Brzy zjistili, že mají hodně společného. Domluvili se, že vyrazí do kina. Anna s tím neměla problém, byla už nějaký ten pátek sama a říkala si, že kdyby nic jiného, tak bude alespoň zábava a rozptýlí se. „Rozhodně jsem si nemalovala, že spolu začneme chodit. Ano, dokázala jsem si představit, že spolu strávíme pár hezkých dní a nocí, tím to ale končilo. Nebyla jsem na vážný vztah připravená.“ Ale člověk míní a osud často zamíchá kartami dle svého uvážení. Netrvalo ani dva měsíce a Anna s Petrem spolu začali oficiálně chodit.
Začal chorobně žárlit
Jejich známí sice byli dost překvapení, že právě oni dva to dali dohromady. Ale vesměs jim to přáli. Jezdili po výletech, společné víkendy si vždycky moc užívali. Zkrátka jim to klapalo po všech stránkách. Takže když ji Petr zhruba po roce požádal o ruku, Anna nadšeně souhlasila. Okamžitě začali plánovat veselku. Nechtěli nic velkého, takže v podstatě ani ne za měsíc bylo rozhodnuto o všem. „Byla jsem moc šťastná. Přesně takhle jsem si všechno představovala. Možná jen ta svatba na zámku nevyšlo, ale tuto myšlenku jsem opustila už někdy v patnácti.“ Svatbu si všichni moc užili. A zdálo se, že idylka nemůže být větší.
Jenže docela brzy po svatbě se některé věci začaly měnit. Bohužel k horšímu. Anna změnila práci, dostal se do ryze mužského kolektivu. Součástí práce byly i občasné výjezdy, občas přes noc. Petr to nezvládal. „Začal až chorobně žárlit. Naprosto nesmyslně, milovala jsem ho a nikdy bych ho nepodvedla. Tohle přesvědčení by mi nikdy nic nenarušilo. Jenže on mi nevěřil,“ tvrdila Anna. Tak dlouho ji podezíral, že má někoho jiného, až si našel milenku. Argumentoval, že když může ona, tak on přeci také.
Choval se jako srab
Marně ho Anna přesvědčovala, že ji podezírá neprávem a že přeci mohou všechno urovnat. Všechno nakonec došlo tak daleko, že se manželé naprosto odcizili. „Vrcholem bylo, když mi ta jeho můra zazvonila u dveří. Řekla, že ji posílá Petr, aby se mnou dohodla podmínky rozvodu. A také, kdy se odstěhuju. Vytočila mě k nepříčetnosti. Nebo spíš Petr. Srab, který posílá vyřizovat nepříjemnosti ženskou.“ Do té chvíle byla Anna rozhodnutá, že rozvod proběhne v klidu, nechtěla dělat problémy. To se ale změnilo. Oznámila manželově milence, že se rozvádět nechce, ať se její manžel třeba staví na hlavu.
Mezi partnery to logicky začalo vřít. „Bylo mi to jedno. Přepočítal se, pokud si myslel, že mu všechno nechám a odejdu jen tak. Lépe řečeno, aby bych to udělala, měla jsem už naplánovaný jiný život. Ale to by se musel chovat jako chlap, ne jako bačkora,“ doplnila Anna. Docílila toho, že se její manžel s milenkou rozešel. A přišel s prosíkem. Až pak Anna začala jednat tvrdě a nekompromisně, rozvedeni byli do měsíce.
