Článek
Pro Libora nikdy nebylo na místě dělit lidi podle toho, odkud pocházejí, jaká je jejich barva kůže apod. Když potkal Světlanu, měl za sebou dost ošklivý rozchod a ona ho držela nad vodou. Zamilovali se do sebe, začali spolu chodit. Ani nikomu z okolí to nepřišlo zvláštní. Česko, nebo Ukrajina, vždyť je to přeci jedno. Alespoň tak k tomu oba přistupovali. Když se ale Vladimir Putin rozhodl zmocnit se Ukrajiny a začít zabíjet nevinné lidi, věci se začaly měnit.
Hrdost na to, že je Čech, se ztrácela
Nutno říct, že Libor byl na své krajany hodně dlouho hrdý. „Jasně, že se našlo pár bláznu. Ale jinak? Ta pomoc, to bylo něco neuvěřitelného. S partnerkou jsme tenkrát pomáhali v Praze u Kongresového centra a takovou vlnu solidarity jsem nikdy nezažil. Byl jsem moc pyšný, že jsem Čech,“ vzpomínal sympatický muž. Jeho drahá polovička přitom v České republice žila už od svých šestnácti let. Považuje se za Češku, byť ukrajinský přízvuk zůstal. V době krize se samozřejmě sebrala a jako řada dalších lidí se okamžitě rozhodla pomáhat. „Pamatuji se, že jsme byli hrozně unaveni. Ale těšilo nás, že jsme dělali dobrou věc.“
Přístup lidí se však postupem času začal měnit. Těch, kteří byli ochotni pomáhat, bylo stále méně. Naopak jako houby po dešti rostly nejrůznější skupiny, které nasazovali na Ukrajinu i Ukrajince. „Nechápal jsem to. Tam je reálně válka a tady si z toho někdo udělal obchod se strachem jen v rámci toho, aby nahnal politické body. O tom, že ve všech skupinách lidí, tedy i mezi Ukrajinci, jsou vyčůránci a lumpové, není pochyb. Ale ti okrádají i ty slušné, kteří pomoc opravdu potřebují.“ Původní hrdost z Libora pomalu vyprchávala.
Hrozná osobní zkušenost
Libor nechce zabrušovat do politických debat. Nechce se přít o to, jestli je Putin vrah, nebo hrdina, který osvobozuje. Z jeho pohledu je to zřejmé a kdo to nevidí, stejně se přesvědčit nedá. Mnohem víc ho ale štvou názory některých lidí na obyčejné Ukrajince. „Prostě tomu nerozumím. Ti lidé vesměs pracují, Česká republika z toho těží, protože odvádějí daně, zaplňují prázdná pracovní místa. Proti tomu chce bojovat jen blázen. Nebo lempl, který sedí na gauči, píše na sociální sítě a je nespokojený se svým životem.“
Bohužel byl svědkem toho, čeho všeho jsou lidé schopni. Jeho manželka se totiž stala terčem nechutných verbálních útoků. „Začali jí nadávat ve frontě v obchodním centru. Když dotelefonovala, hulákali na ni, ať táhne domů, že tu na ni nikdo zvědavý, že určitě okrádá stát, protože je na dávkách apod. Když jim odpověděla, že pracuje jako manažerka jednoho podniku a odvádí řádné sociální i zdravotní pojištění a další náležitosti, pustili se do ní ještě víc. A mě nadávali ve smyslu, že „tuhle špínu“ podporuji atd. Odešli jsme tehdy, oba jsme plakali.“
Všichni nejsou stejní
Nebyl to jediný incident, který Libor spolu s manželkou prožili, ovšem byl jednoznačně nejrazantnější. „Je mi zle z těch lidí, kteří se k Ukrajincům takto chovají. Většinou jsou to neznalé osoby, které mají vymyté mozky a používají stále dokonal stejná klišé a nepravdy. Nevím, co s tím. Reálně uvažujeme, že se z této země odstěhujeme. Narozdíl od těch, kteří nadávají se totiž nebojíme práce a víme, že bychom se prosadili i jinde,“ doplnil Libor.
Jediné, co ho a manželku stále drží v Česku, je okruh jejich přítel a známých. Díky nim vidí, že ti, co křičí, nejsou v převaze. Ostatně to dokázal například i průzkum, z něhož jasně vyplývá, že většina Čechů je pro pomoc Ukrajině ve válce proti Rusku.
Zdroj: autorský článek
