Článek
Do manželství se nehrnul, nevěřil na tuto instituci. Jan razil heslo, že když se dva lidé mají rádi, tak k tomu nepotřebují papír. Jenže když potkal půvabnou Alenu, všechna předsevzetí šla stranou. Byl jako divoký pes, kterého zkrotili a on se má moc dobře. Zároveň však přišel o veškeré instinkty, které ho držely nad vodou. Což ho nakonec stálo nejen onu svobodu, ale i domácí pohodu. Přitom to dlouho vypadalo, že spolu budou spokojeni. Hodně jejich přátel tvrdilo, že ideálnější pár nikdy neviděli. Bohužel se ale pak staly věci, které nikdo nečekal.
Jejich seznámení vztahu nenahrávalo
Když se Jan s Alenou poprvé potkal, ani jeden by nečekal, že se z nich nakonec stanou partneři, posléze i manželé. Krásná blondýnka v kostýmku, který nabourala auto na první pohled drsného chlapíka, který se příliš nezaobíral tím, co má na sobě. Hartusil na ni, že neumí řídit, ona se mu snažila vysvětlit, že je to jen odřený blatník a nejde přeci o žádnou tragédi. Vysvětlujte to ale chlapovi, který si auto dával dohromady víc než rok a každá jeho část mu prošla rukama. „Doufal jsem, že ji v životě neuvidím. Byla mi nesympatická, nechtěl jsem s ní vůbec mluvit. Navíc mi přišlo, že je z jiné planety,“ vzpomínal Jan.
Nakonec se ale ukázalo, že k sobě mají blíž, než si mysleli. Alespoň pokud jde o místo, kde bydleli. „Bylo mi jasné, že musí bydlet poblíž, když mě trefila v naši ulici. Případně, že byla u někoho na návštěvě. Ale neřešil jsem to, dokud jsem ji znovu nepotkal.“ Tentokrát ale byla situace úplně jiná. Jan šel na pracovní schůzku, oblek, stylové boty. A ona venčila svoji čivavu. Mastné vlasy, tepláky a zoufalý pohled, že se nestihla „šlechtit“ v koupelně, protože hafík má průjem a fakt potřeboval okamžitě ven.
Všechno šlo jako na drátkách
Když se dali znovu do řeči, bylo to jiné než tenkrát po karambolu. Sice prohodili jen pár slov, protože Honza spěchal, ale nějak tušil, že se neviděli naposledy. Měl pravdu. Začali se potkávat docela pravidelně. Jeden by měl pocit, že na sebe čekali někde v průchodu a pak dělali, že setkání je náhoda. Každopádně ze všech těch „náhod“ bylo nakonec oficiální rande. „Šli jsme do pizzerie kousek od nás. Nechtěli jsme to brát moc nóbl. Zjistil jsem, že Alena není zase taková dámička, za kterou jsem ji měl po prvním setkání. Pohodová holka, se kterou byla zábava.“ Začali se vídat a jejich city se stávaly hlubší hlubší.
Když se k sobě asi po roce stěhovali, vtipkovali, že to nemají daleko. Což byla pravda, opravdu od sebe bydleli pár set metrů. Rozhodli se, že budou využívat Janův byt, byl větší, lépe vybavený. A trošku počítali i s tím, že někdy v budoucnu by mohli být tři, časem možná i čtyři. Svatbu měli krásnou, sice jen pár nejbližších přátel, ale moc si to užili. Idylka snad ani nemohla být větší. Dokud Johana nepřivedla kamaráda Patrika, kterého prý náhodou potkala a který neměl kde složit hlavu. Jan s tím neměl problém, pokoj pro hosty (což byl honosný název pro jeho pracovnu s gaučem), byl volný.
Přišli si pro její věci
Patrik zůstal dva dny, pak se slušně rozloučil a zmizel jim ze života s tím, že se stěhuje do Brna. Tedy, Janovi zmizel ze života. Po několika měsících zjistil, že s tím jeho stěhováním to nebylo tak horké. Když šel náhodou dřív z práce, zahlédl ho u nich v ulici. Myslel si nejprve, že je to jen někdo Patrikovi podobný, neřešil to. Pár dní na to, však jeho drahé polovičce zablikal telefon, Jan si všiml zprávy „těším se na tebe“. Podepsaný Patrik. Alena mu to vysvětlila tak, že byl spokojený. Takže na to zase zapomněl.
Dnes už ví, že si měl dávat větší pozor a víc se informovat o tom, co Alena dělá. zase uběhlo pár měsíců, když se u nic znovu objevil Patrik. Tentokrát přišel i s Alenou. Ta se vedle něj krčila, klopila oči. „Vypadlo z nich, že jsou už rok milenci. Byli už tenkrát, když u nás spal. Dělali ze mě totálního hlupáka. Přišli mi oznámit, že Alena se mnou nechce být. Bála se mi to říct sama, jako kdybych byl nějaký násilník. Co jsem měl asi dělat. Dal jsem jí hodinu na sbalení nejnutnějšího s tím, že pro ostatní si přijede, až nebudu doma.“
