Článek
Kdyby si měl Leoš před pár lety vsadit, tak by předpokládal, že vztah s pohlednou Aničkou skončí kvůli jeho nevěře. Nepatřil totiž mezi svatoušky, rád se bavil. To se však změnilo, když zjistil, že jeho partnerka je jiná než ženy, které do té doby potkával. Opravdu se do ní zamiloval. Nebylo to jen pobláznění či okouzlení, což zažíval do té doby desetkrát do týdne. Najednou si uvědomil, že s touhle ženou by chtěl zestárnout. Jenže člověk míní a osud si velice často rozehraje své vlastní hry, které se nám nemusí líbit.
Byla úplně jiná
Téměř čtyři roku po jejím boku byly pro Leoše jako sen. Randili, zasnoubili se, pak se vzali. Všechno běželo přesně tak, jak si naplánoval. „Našli jsme si malý domeček za Prahou. Dokonalé řešení, i když jsem si do té doby neuměl představit, že se přestěhuji z hlavního města. S ní to ale bylo takové samozřejmé. Prostě jsem šel a byl jsem za to rád,“ vzpomínal sympatický chlapík. Jeho drahé polovičce je o sedm let méně. Dohodli se, že na děti ještě počkají, budou si zatím užívat život, cestovat, poznávat svět. Leoš si ani v nejhorším snu nepředstavoval, jak to nakonec dopadne.
V minulosti si sice všiml, že to jeho partnerku táhne do arabského světa. Zbožňovala určité kulturní rysy, jídlo a další věci, nad kterými Leoš jen nechápavě kroutil hlavou. Nicméně, prakticky vůbec nic neřešil. Říkal si, že se Anička vyblázní a bude zase klid. Jenže to se nestalo. „Dnes už vím, že jsem měl zasáhnout mnohem dřív. Než začala číst ty jejich knihy, upínat se na nejrůznější bláboly, které tak akorát člověku vlezou do hlavy. Jenže kdo mohl tušit, jak se to zvrtne.“ Když Leoš „prozřel“, jeho žena už byla myšlenkami úplně někde jinde.
Chtěl zasáhnout, bylo už pozdě
Když to byl Egypt, Maroko a další, z pohledu Leoše civilizované země, nechával své drahé polovičce v podstatě volnou ruku. Cestovala s přáteli, jezdili do těchto zemí i spolu. Nebránil jí ani v tom, aby se učila arabsky, aby se učila vařit arabská jídla apod. Bral to tak, že se vlastně zdokonaluje a učí. Navíc, minimálně řeč se jí mohla kdykoli hodit, arabsky přeci neumí úplně každý. „Pak ale přišlo Alžírsko, to už jsem zbystřil. A nakonec si oblíbila Libanon a Jordánsko. To mi přišlo nebezpečné, začal jsem se tedy víc zajímat, co tam dělá. No, ale než jsem stačil zasáhnout, tak mi oznámila, že se rozhodla změnit svůj způsob života.“
Leoš se jí samozřejmě snažil všechno rozmluvit. Prosil vyhrožoval, nadával, řekl to jejím rodičům. Nic nepomohlo. „Sebrala se a odjela. Řekla mi, že se vrátí za dva týdny. Takhle to bylo asi půl roku. Pendlovala mezi bůhvíjakými zeměmi a našim domovem, který jsme tak pracně budovali.“ Leoš zkusil poslední kartu, přišel za manželkou s tím, že by chtěl miminko. Nepochodil. Anička mu prostě řekl, že se to nehodí. Tím to pro ni skončilo, další debaty odmítla.
Hodně divné vzkazy
Další měsíce se změnily v peklo. Leoš měl stavy, kdy se chtěl na všechno vykašlat, sbalit se odejít. Pak mu ale došlo, že v tom manželku nechce nechat. Osud to ale, minimálně dočasně, vyřešil za něj. „Přišel jsem z práce, Anička nikde. Většina jejích věcí pryč. Na stole lístek s tím, že ji nemám hledat, že se pokouší najít své štěstí. A že je v dobrých rukou Husajna, který jí konečně otevřel oči. Bylo to hrozně divné. Myslel jsem, že to se mnou sekne.“ Okamžitě začal obvolávat její známé, všechno ale bylo marné. Leoš byl zoufalý, nevěděl, co dál dělat.
Alespoň trochu ho po několika hodinách uklidnila zpráva, která mu pípla na mobilu. Anička psala, že je v pořádku, aby o ni neměl strach. „Vzkazovala, že je na cestě prozření, že byla až dosud slepá. Slíbila, že o sobě bude dávat pravidelně vědět. Nezbývá mi nic jiného, než čekat, jestli se vrátí.“
