Článek
Nečekala to, ale když její manžel před šesti měsíci přišel domů s tím, že jeho maminka nemá kde bydlet, neváhala. Tchyně se dostala do situace, kdy neměla kde bydlet, a manžel ji nechtěl nechat samotnou, v pořádku. „Řekl mi, že to budou maximálně dva nebo tři týdny. Odpověděla jsem si, že to zvládneme. Přeci jen je to jeho máma,“ vypráví Iva.
Tchyně ji neustále kontroluje
Jenže týdny začaly rychle přibývat. Nejprve se řešilo, že tchyně potřebuje trochu více času. Potom přišly další komplikace a nakonec už nikdo přesně neřekl, kdy by se měla odstěhovat. „Najednou uběhl měsíc. Pak druhý. A když jsem se manžela zeptala, kdy bude maminka hledat vlastní bydlení, řekl mi, že teď není vhodná chvíle to řešit.“
Iva se přitom snažila být tolerantní. Jenže postupně začala narážet na věci, které jí vadily stále víc. Tchyně například začala komentovat, jak domácnost funguje, co vaří a jak často uklízí. „Ona to možná nemyslí zle, ale já mám pocit, že jsem pod neustálou kontrolou. Když něco udělám jinak než ona, hned slyším, jak by to udělala ona,“ říká Iva.
Největší problém ale podle ní představuje ložnice. Tchyně má vlastní pokoj, přestože jde o menší místnost, která původně sloužila jako pracovna. Manžel tam podle Ivy začal postupně přesouvat další věci, takže se z dočasného řešení stalo něco, co vypadá jako trvalé. „Připadá mi, že se u nás zabydlela. Má tady oblečení, svoje věci, kosmetiku, dokonce si pořídila vlastní hrnek, který používá jen ona. Už to není návštěva.“
Manželé se začali hádat
S manželem se kvůli tomu začali hádat. Iva mu několikrát vysvětlovala, že jí nevadí jeho matce pomoci, ale nechce, aby jejich společné bydlení nemělo žádný konec. „Řekla jsem mu, že potřebuju vědět, jaký máme plán. Neřekla jsem, že ji máme vyhodit. Jen chci vědět, jestli tady bude další měsíc, rok, nebo už napořád,“ popisuje.
Manžel však podle ní pokaždé začne mluvit o tom, že jeho matka je v těžké situaci a že by bylo bezcitné ji odmítnout. „Pak se cítím jako ta špatná. On řekne, že je to přece jeho máma a že ji nemůže nechat na ulici. Jenže já po něm nechci, aby ji nechal na ulici. Chci, abychom společně našli jiné řešení,“ říká Iva.
Dnes neví, jak z toho ven
Postupně se navíc změnil i vztah mezi Ivou a jejím mužem. Dřív měli večery jen pro sebe. Teď se často stává, že sedí všichni tři v obýváku a Iva má pocit, že se musí přizpůsobovat. „Už si ani nepamatuju, kdy jsme měli doma opravdu večer sami. Když chci s manželem někam jít, mám pocit, že musím vysvětlovat, proč necháváme jeho maminku doma,“ svěřuje se. Jednou se dokonce pokusila tchyni opatrně naznačit, že by bylo dobré začít řešit vlastní bydlení. Dopadlo to ale špatně.
Ta se ale rozbrečela a Ivě řekla, že ji považovala za hodnou. „Pak přišel manžel a byl naštvaný na mě. Od té doby už se o tom s ní vůbec nebavím.“ Dnes už podle svých slov lituje hlavně toho, že na začátku nestanovili jasná pravidla. Tehdy jí připadalo zbytečné mluvit o termínu odchodu, protože skutečně věřila, že půjde jen o několik týdnů. „Kdyby mi někdo tehdy řekl, že z těch pár týdnů bude půl roku, asi bych byla mnohem důraznější. Teď už nevím, jak z toho ven, aniž bych zničila vztah s manželem,“ přiznává.
Manželovi proto dala najevo, že tentokrát už potřebuje konkrétní řešení. Nechce hádky ani ultimáta, ale také nechce dál čekat, až se situace vyřeší sama. „Mám jeho mámu ráda a nechci jí ublížit. Ale taky nechci jednou zjistit, že jsem se z vlastního domova postupně odstěhovala já,“ uzavírá Iva.
