Článek
Když se dnes mluví o Barboře Mudrové (35), většinou padne slovo „máma“. Pro ni samotnou má ale tohle oslovení pořád lehce zázračný nádech. Před pár lety totiž seděla v ordinaci lékaře a poslouchala verdikt, který zní pro spoustu žen jako konečná: šance na vlastní dítě je minimální. Za sebou měla roky zdravotních potíží, opakované zákroky i nekonečné čekání, jestli se něco změní. Neměnilo. A dnes? Je možné, že syn dostane sourozence, pokud to tedy půjde. „Možná ano, možná ne. Před Kristiánem mi lékaři také říkali, že to nepůjde, takže uvidíme,“ zamýšlela se herečka.
Silné pouto se sestrou
Podobné příběhy přitom nejsou výjimečné. Problémy s plodností dnes řeší čím dál víc párů. Roli hraje endometrióza, hormonální nerovnováha, následky operací i stres. Lékařské verdikty bývají věcné a tvrdé zároveň. Čísla, procenta, pravděpodobnosti. Jenže život se do tabulek nevejde.
Barbora v té době navíc řešila i osobní restart. Po rozchodu si připouštěla, že se musí naučit být sama se sebou a nespoléhat na vztah jako na záchranné lano. Zní to jako klišé, ale právě tohle období jí podle jejích slov srovnalo priority. Zajímavé je i její silné pouto s jednovaječným dvojčetem Alenou. Jsou si hodně podobné nejen vzhledem, ale i tím, jak dokáží existovat jedna pro druhou. Sestra pro ni dlouhodobě představuje bezpečný přístav. Sdílené emoce, „telepatické“ momenty, sny o porodu ve chvíli, kdy rodila Alena. To všechno Barbora popisovala s nadhledem, ale je z toho cítit, že rodina pro ni vždycky byla téma číslo jedna. I díky sestře stále doufala, že se stane zázrak a jednou otěhotní i ona.
Ale pokud jde o muže, tam se sestry nikdy neshodly. „Sestra si umí najít milého, veselého, schopného, zodpovědného, hodného kluka a já si vybírám komplikované typy, kteří mě sice inspirují, fascinují, ale soužití s nimi je složité,“ tvrdila Ája ze seriálu Ulice. Nemusela se tedy ani bát, že by jí snad přebrala osudového muže, grafika Martina Proška.
Honza je součástí jejich rodiny
Když už to vypadalo, že kapitola mateřství zůstane zavřená, udělala krok stranou. Vyrazila do hor, na dlouhé přechody přírodou, mimo běžný režim. Ne jako zázračnou terapii, spíš jako způsob, jak si vyčistit hlavu. Méně tlaku, víc dechu. A právě v době, kdy dítě přestala „honit“, přišel obrat. Otěhotněla. Syn Kristián se narodil jako připomínka, že medicína je zásadní, ale ne vždy má poslední slovo.
Její příběh tím ale nekončí u klasického modelu „a žili šťastně“. S Martinem se rozhodli otevřít domov ještě někomu dalšímu. Vzali do hostitelské péče chlapce z dětského domova. Nejde o adopci, spíš o pravidelný kontakt, zázemí a vztah, který dítěti ukazuje normální rodinné fungování. „Hned jsme si padli do oka a jsem ráda, že je Honza oficiálním kamarádem. Nejde o pěstounství ani adopci, ale je součástí naší rodiny,“ vysvětlovala herečka.
V Česku tenhle model dává dětem možnost zažít víkendy a prázdniny mimo ústavní prostředí, mít dospělé, kterým na nich záleží. A pro Barbora s Martinem je to přirozené rozšíření toho, co sami považují za rodinu. Do toho proběhla svatba. Bosky na zahradě, bez okázalosti, s důrazem na atmosféru. Den, který možná někomu nedával smysl, ale jim dvěma ano. A přesně o tom to bylo.
