Článek
Obdiv k soudruhům ze Sovětského svazu byl povinností, sloužit v armádě za vlády jedné strany mohlo být relativně pohodě, pokud člověk držel ústa a krok. Pak se člověk mohl dostat klidně i do zahraničí. I když dnešní optikou je třeba se ptát, jestli to bylo za odměnu, nebo spíš za trest. Když se v poušti Karakum v dnešním Turkémistánu konal nácvik střelby ostrými raketami, nechyběl u toho ani Libor Folvarčný.
Větrák byl skvělá koupě
Vedro, vedro a zase vedro. To provázelo vojáky denně. „Já si chodil chladit tělo do klasických umýváren s kamennými žlaby snad každou hodinu, ale stejně jsem se pořád potil,“ vzpomínal pamětník komunistické vojny. Takže když dostali vojáci možnost navštívit místní univermag (jakési „obchodní centrum“), neváhali samozřejmě ani vteřinu. A kdo měl za ušima, dokázal si pekelnou výheň asijské pouště jaksepatří zpříjemnit. Tím spíš, když bylo možné utratit mimořádný žold.
Zatímco kamarádi pana Folvarčného kupovali hlavně rádia, on šel po větrácích. „Měl tři velké plastové lopatky a dvě nebo tři rychlosti otáčení. Všichni se mi smáli, ale odpoledne přišli a záviděli, jak si ležím a foukám na sebe příjemně chladný větříček. Pár se jich i „nasomrovalo“do dosahu mého ventilátoru a smát se mi přestali,“ vysvětloval. Ostatně v poušti, která zabírá plochu přibližně 350 000 km², což je zhruba 70 % plochy celého Turkménistánu, se toho moc víc dělat nedá.
Kilo salámu za dva ruble
Ovšem i další komodity šly na dračku, nejen větrák a rádia. Šampaňské totiž v místním obchodě stálo v přepočtu zhruba osmnáct korun, což bylo i na tehdejší poměry hodně levné. „Chtěl jsem si k ní přikoupit i salám, a tak jsem se prodavačky zeptal, kolik stojí kilo, abych se podle ceny rozhodl, kolik si vezmu. K mému překvapení ona ale vzala ten sčot, který tam měla místo pokladny, chvíli počítala a pak řekla, že kilo salámu stojí 2 ruble. Dodnes nechápu, proč počítala cenu za kilo, tu přece měla vědět předem a z ní vypočítávat ostatní ceny za určité množství.“
Jednou z mála kratochvíli (kromě nakupování), byla možnost navštívit kosmodrom v Bajkonuru. Ten byl sice od vojáků poměrně dost daleko, ovšem sovětští soudruzi se zřejmě chtěli pochlubit. Libor Folvarčný však tehdy cestu odmítl, v obrovském vedru se mu nikam nechtělo. Dle svých slov však dodnes svého rozhodnutí lituje. Jak pak totiž popisovali jeho „spolubojovníci“, byl to obrovský zážitek.
Velmi cenní brouci
A ještě jednu věc pamětník socialistické vojny svým způsobem „prokoučoval“. V pouští se totiž vyskytovaly nejen obrovské tarantule, ale také ptáci - chocholouši obecní. Bylo jich tam jako u nás vrabců. A v neposlední řadě velcí rohatí brouci. Libor Folvarčný jich pár chytil do krabičky od zápalek, ve vlaku je ale dal někomu, kdo o ně projevil zájem.
V té době samozřejmě netušil, že jsou velmi cenní. „Teprve doma jsem pak zjistil od bráchy, že za jednoho se u nás tehdy na burze dávalo pětikilo, za což bylo možno si koupit cca 200 piv! No, ale pozdě bycha honit.“ Služba vlasti za minulého režimu tak přinášela i humorné okamžiky. Ovšem v československé armádě od počátku šedesátých let každoročně umíralo přes 200 vojáků. Mezi lety 1964 až 1989 nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3843 mužů.
