Článek
Když Česká televize na začátku tisíciletí spustila Četnické humoresky, málokdo čekal, že z dobového detektivního seriálu vznikne jeden z největších televizních fenoménů novodobé české historie. Diváci si okamžitě zamilovali pátračku z Brna, Tomáše Töpfera jako Karla Arazíma i směs humoru, kriminálních případů a nostalgické atmosféry první republiky. Jenže zatímco na obrazovce působilo všechno elegantně a klidně, za kamerou vypadal seriál často mnohem dramatičtěji.
Atmosféra vykoupená stresem i chaosem
Natáčení totiž komplikovalo prakticky všechno, co si dnes filmaři raději řeší digitálně. Koně, historická auta, zbraně, staré lokace, prach, bláto, zima. A občas i lidská únava. Tvůrci totiž trvali na maximální autenticitě. Režisér Antonín Moskalyk nechtěl studiový seriál s umělými kulisami. Četnické humoresky se proto ve velké míře natáčely v reálných vesnicích, na starých návsích, v původních hostincích nebo na historických silnicích. Seriálu to dodalo neopakovatelnou atmosféru. Jenže reálné prostředí znamenalo i reálné problémy.
Jedním z největších strašáků byli koně. Dobové povozy a jezdecké scény působí v seriálu nenápadně, ale jejich natáčení bylo často riskantní. Koně reagovali na světla, kamery i hlučnou techniku velmi nervózně a několikrát se splašili přímo během záběrů. Štáb musel řešit nebezpečné situace hlavně při scénách na úzkých cestách nebo v centrech obcí.
Muzeum východních Čech v Hradci Králové, výstava Četnické humoresky
Herci museli projít výcvikem
Herci navíc nebyli profesionální jezdci. Řada z nich musela absolvovat speciální výcvik, aby vůbec zvládla sedět v sedle nebo řídit povoz. Natáčení komplikovalo i to, že zvířata reagovala jinak na každém místě. Stačil prudší pohyb štábu, zvuk motoru nebo projíždějící auto a historická atmosféra se během vteřiny změnila v chaos.
Podobně náročné byly i četnické zbraně. Tvůrci používali repliky dobových pušek, pistolí a výstroje, které byly těžké a nekomfortní. Herci museli projít výcvikem manipulace se zbraněmi i dobovým držením těla, protože Moskalyk trval na historické přesnosti. Tomáš Töpfer později přiznával, že seriál nebyl fyzicky vůbec jednoduchý. Uniformy byly těžké, často se natáčelo v letních vedrech a některé akční scény se opakovaly mnohokrát kvůli detailům. Obrovský problém představovala i historická technika.
Staré motocykly, auta nebo povozy se často porouchávaly přímo během natáčení. Některé veterány bylo možné nastartovat jen několikrát za den a štáb musel čekat, než se podaří techniku znovu uvést do provozu.
Tohle národ nikdy neodpustí
A pak přišla nehoda, na kterou herci vzpomínali ještě roky. Během přesunu na natáčení se auto s Tomášem Töpferem, Ivanem Trojanem a Jiřím Pechou dostalo na silnici do smyku a několikrát narazilo do svodidel. „Dostali smyk a dvakrát vrazili do svodidel,“
vzpomínal Töpfer. Naštěstí nikdo neutrpěl vážná zranění, ale nehoda způsobila obrovský chaos. Herci navíc ten večer měli hrát v pražských divadlech. „V ten den byl pravděpodobně dlouho nepřekonatelný rekord, protože tři divadla v Praze nehrála,“
říkal s nadsázkou Töpfer.
Atmosféru seriálu navíc postupně začaly obestírat i smutné události. Fanoušci dodnes mluví o „prokletých Humoreskách“, protože s projektem bylo spojeno několik úmrtí. Zemřel režisér Antonín Moskalyk, později i Erik Pardus, Ladislav Lakomý nebo Karel Jánský. Seriál se tak stal „prokletým“.
Nejsilnější reakce ale přišla po odvysílání devátého dílu. Tvůrci v něm nechali zemřít oblíbeného četníka Toníčka a postřelit psa Arga. Diváci byli v šoku a Česká televize dostávala rozhořčené reakce. Historik a spoluautor předloh Michal Dlouhý později přiznal: „Když jsem četl scénář 9. dílu, šly mi slzy do očí a volal jsem panu režisérovi: To nám národ neodpustí!“ Měl pravdu. Bylo to silné a řada lidí se s tím nikdy nesmířila.
Natáčení „jelo“ v obrovském tempu
Jenže režisér Moskalyk ale trval na tom, že podobná dramata do seriálu patří. A právě autenticita byla důvodem, proč Humoresky působily jinak než běžné televizní detektivky. Scénáře totiž vycházely ze skutečných četnických případů. Tvůrci studovali archivní spisy, dobové fotografie i policejní záznamy. Některé příběhy byly ve skutečnosti ještě mnohem brutálnější než v televizi.
Velkou roli hrála i atmosféra první republiky. Kostyméři sháněli originální látky, dobové klobouky nebo historické reklamní cedule. Rekvizitáři objížděli bazary a staré statky po celé Moravě, aby našli autentické vybavení četnických stanic. Natáčení přitom probíhalo v obrovském tempu. Původně se počítalo jen s třinácti díly. Úspěch ale překonal očekávání a seriál se postupně rozrostl na 39 epizod. Únava začala být stále zřetelnější.
Na herce se čekalo i do noci
Štáb trávil dlouhé týdny mimo Prahu, herci přejížděli mezi natáčením a divadlem a některé scény vznikaly doslova za pochodu. „Někdy se muselo čekat i na herce, až dorazili po představení z Prahy, a to klidně i do jedné hodiny v noci. Potom bylo v seriálu několik požárů, u nich vždy museli hlídat hasiči. Musí se točit rychle, dokud všechno neshoří. Ve výsledném sestřihu to vypadá dramaticky, přitom jsme například natáčeli hořící stodolu na jednom místě a studnu, odkud se brala voda, úplně někde jinde,“ vzpomínal kameraman Radomír Řezáč. Přesto jedním dechem dodal, že šlo o jednu z nejlepších zkušeností jeho života.
Asi i proto seriál funguje i po letech. Za elegantními četnickými uniformami a humorem totiž nebyla televizní rutina, ale obrovské množství práce, improvizace a někdy i skutečného rizika. Když dnes diváci sledují Karla Arazíma, jak v klidu sesedá z koně a vyráží po stopách zločince, jen málokdo tuší, kolik nervů, pádů a splašených zvířat podobné scény tehdy stály.
Zdroje: autorský článek s využitím
