Článek
Když někdo nemá argumenty pro plnohodnotnou debatu, uchyluje se k nejrůznějším klišé a naučeným frázím. Jakákoli další debata pak postrádá smysl, protože dřív nebo později sklouzne k osobní výpadům a urážkám. Zbytečně. Vím to i já, přesto jsem se před pár dny neudržel a do jedné takové „diskuse“ se pustil. Zpětně bych si nafackoval, že jsem se nechal vyprovokovat. Samozřejmě si vzpomněl i k pověstné úctě ke stáří a starým lidem. Jenže úctu a respekt si člověk musí zasloužit. Bez ohledu na věk.
Scéna, kterou nepochopíte
Byla to úplně obyčejná jízda v brněnské tramvaji. Nebo šalině, jak chcete. Jel jsem na Královo Pole linkou číslo 6. V Běloruské přistoupil chlapík, který nevypadal nijak zvláštně. Dokonce bych řekl, že by mohl být docela sympatickým dědečkem. Tramvaj byla celkem plná, takže neměl místo k sezení.
Jasně, někdo z mladých ho mohl (a měl) pustit sednout. To ale rozhodně neomlouvá to, co se stalo zhruba o dvě zastávky dále. Pravdou je, že řidič asi dodělal řidičák nedávno, vozem škubal, brzdil docela prudce. A jedna tako „brzda“ znamenala, že na „našeho“ pána spadla mladá žena. Možná slečna.
I když, spadla. Prostě se neudržela tyče, pánovi šlápla na nohu a chytila ho za rukáv. Mohl se tomu zasmát. Ostatně, kdy se mu zase stane, že na něm „přistane“ odhadem pětadvacetiletá žena. Navíc se mu hned začala omlouvat a ptala se, jestli mu nic není. Místo toho, aby se na ni usmál a přešel to, začal křičet, že je nevychovaná, ať se klidí. A aby toho nebylo málo, do nohy ji píchl holí. Prostě scéna, kterou nepochopíte.
Také jsem pocítil tvrdost hole
V té chvíli by se dotyčné ženě nikdo nemohl divit, kdyby se od pána odvrátila a obdařila ho nějakými peprnými slovy. Ona se mu ale opět omluvila, i když na bílých kalhotech měla otisk mužovi hole. Nepomohlo to. Holí dostala ještě jednou, tentokrát do druhé nohy. A to už na mě bylo moc. Vstoupil jsem mezi dotyčnou dvojici a muže zvýšeným hlasem upozornil, že se chová jako hulvát a jestli má nějaké psychické problémy, tak aby se šel léčit.
Asi jsem měl být připraven na to, co přijde. Jenže nebyl. V následující vteřině mě s obdivuhodnou přeností zasáhla hůl do kotníku. To už jsem se fakt rozčílil. Nejprve jsem mu chtěl „zbraň“ vytrhnout z ruky, zlomit, nebo alespoň vyhodit ze dveří. To jsem si ale naštěstí rychle rozmyslel. Bohužel jsem si myslel, že to „uhraji“ na debatu. Jenže když proti sobě máte člověka, který o diskusi nestojí, případně na ni není intelektuálně vybaven, nemá to smysl.
Mám se prý starat o Ukrajince
Po mých argumentech, že takto se chová jen primitiv mi bylo řečeno, ať si hledím svého, že jsem příliš mladý na to, abych věděl, o čem je život. Prý nemám pána poučovat, protože on už má něco odžito a dobře ví, co je dnešní mládež zač. Když jsem se ptal, co je tedy zač, odpověď jsem nedostal. Alespoň ne smysluplnou. Protože reakce ve smyslu, že se mám starat o Ukrajince a ne o něj, nepovažuji za dostatečnou. Taktéž větu, že jsme (jako my mladí) příliš zhýčkané a rozmazlení, neberu jako plnohodnotný argument pro věcnou diskusi.
Nemám nic proti seniorům, nic proti důchodcům. Mnoho z nich celý život pracovalo, mnoho z nich dnes nemá adekvátní podmínky k životu. To ale nikoho z nich neopravňuje k tomu, aby svou frustraci ventilovali na někom, kdo za to nemůže. A jen tak mimochodem, je mi osmatřicet let. Nepovažuji se za junáka, myslím si, že mám také něco odžito. Ale i kdyby ne, mlátit někoho holí v tramvaji, budu vždy považovat za vrchol hlouposti.
