Článek
Jan Žižka vznikal s ambicí dostat českého středověkého hrdinu k zahraničnímu publiku. Petr Jákl (52) na projektu pracoval řadu let a natáčení nakonec proběhlo v roce 2018. Do kin se však film dostal až v září 2022. Důvodem byla mimo jiné dlouhá postprodukce a také covidová omezení, která uzavřela česká kina. Rozpočet se vyšplhal téměř k půl miliardě korun, takže šlo o nejdražší český film své doby. Jákl přitom nechtěl natočit klasický životopis. příběh zasadil do období kolem roku 1402 a soustředil se na mladšího Žižku, ještě před jeho husitskou kariérou.
Žižka podle Bena Fostera
Do hlavní role byl obsazen americký herec Ben Foster. Pro českého diváka to možná nebyla první volba, právě Foster ale měl snímku pomoci fungovat i mimo český trh. Známý je například z filmů 3:10 Vlak do Yumy, Za každou cenu nebo ze seriálu Six Feet Under. „První milník byla dohoda s Benem Fosterem, kdo jako první řekl „Já do toho jdu“,“ vzpomínal Jákl. Fosterův Žižka přitom není slavný husitský hejtman, jakého známe z učebnic. Film ho představuje v době, kdy je ještě žoldnéřem a teprve si vytváří vlastní představu o tom, za co stojí za to bojovat. Oficiální synopse proto mluví spíše o zrodu vojevůdce než o jeho pozdějších husitských vítězstvích.
Výraznou součástí příběhu je Kateřina v podání australské herečky Sophie Lowe. Její postava však není historickou rekonstrukcí konkrétní ženy ze Žižkova života. Stejně tak Michael Caine hraje lorda Boreše, tedy filmovou postavu vytvořenou pro potřeby příběhu. Naopak Karel Roden ztvárnil historického Václava IV. a Matthew Goode uherského krále Zikmunda. Právě obsazení bylo jednou z věcí, která měla projektu dodat mezinárodní rozměr. Vedle zahraničních hvězd se totiž objevila početná skupina českých herců – například Jan Budař, Ondřej Vetchý nebo Marek Vašut.
Projekce k filmu Jan Žižka
Schweiger místo Žižky
Jedním z nejzajímavějších jmen je Til Schweiger. Německý herec nakonec dostal roli Jindřicha z Rožmberka, jednoho z hlavních protivníků filmového Žižky. Jeho účast je zároveň příkladem toho, jak se mezinárodní obsazení stalo důležitou součástí celého projektu.
Schweiger tak nestojí proti Fosterovi pouze jako známá herecká tvář. Jeho Rožmberk je jednou z postav, které ženou příběh dopředu. Film si přitom historické reálie upravuje podle vlastních potřeb a některé postavy či vztahy používá především jako dramatický nástroj.
Michael Caine a česká výprava
Pro českou produkci byl mimořádně důležitým lákadlem také Michael Caine. Oscarový herec, kterého diváci znají mimo jiné z Temného rytíře, Počátku nebo Pravidel moštárny, dostal roli lorda Boreše. „Když souhlasil i on, bylo to definitivní. Dát dohromady lidi bylo to nejtěžší, pak už to šlo skoro samo,“ usmíval se Jákl.
Jeho přítomnost dobře ilustruje rozdíl mezi běžnou českou historickou produkcí a tím, čeho chtěl Jákl dosáhnout. Film byl natočen převážně v českých exteriérech, ale angličtina a mezinárodní obsazení ho od začátku předurčovaly i pro zahraniční distribuci. V angličtině ostatně nese název Medieval.
Velkou výhodou filmu jsou lokace. Štáb využil například Křivoklát, Točník, Zvíkov, Orlík, Kokořín, okolí Prahy, České Švýcarsko, Jetřichovice nebo lomy Amerika a Chlum. Česká krajina je jedním z prvků, které filmu dodávají vlastní tvář. Divák nesleduje kompletně digitálně vytvořený středověk, ale prostředí, které skutečně existuje. Na druhou stranu se tvůrci historické přesnosti nedrželi vždy tak přísně, jak by se u filmu o skutečné osobnosti mohlo očekávat.
Žižka si s historií příliš hlavu neláme
A tady jsme u největší slabiny filmu. Problém filmu není v tom, že si historickou látku upravuje, to je u hraného filmu legitimní. Potíž nastává ve chvíli, kdy se skutečné události, historické osobnosti a pozdější Žižkovy činy smíchají dohromady tak, že divák jen těžko pozná, kde končí historie a začíná fikce.
Sophie Lowe si zahrála Kateřinu
Příběh se odehrává kolem roku 1402, tedy v době, kdy skutečný Jan Žižka ještě zdaleka nebyl husitským vojevůdcem, jakého známe z učebnic. Film z něj ale prakticky od začátku dělá hotového válečníka, schopného taktika a muže, který už má všechny vlastnosti pozdější legendy. Jenže po Žižkově životě před husitskými válkami víme poměrně málo. Tvůrci tak měli značný prostor pro vlastní představu a využili ho opravdu velkoryse.
Jedním z nejvýraznějších zásahů je samotný příběh Kateřiny. Film z ní udělá snoubenku Jindřicha z Rožmberka a zároveň neteř francouzského krále, kterou má Žižka na příkaz svých nadřízených unést. Kolem jejího únosu vznikne hlavní romantická i dobrodružná zápletka. Nejde přitom o historicky doložený příběh, ale o filmovou konstrukci, která má dát Žižkově minulosti osobní motivaci a milostnou linku.
Ktož sú boží bojovníci, jako vážně?
Ještě nápadnější je způsob, jakým film do roku 1402 dostává věci, které jsou spojeny až s mnohem pozdějším Žižkovým působením. Divák například uslyší husitskou píseň Ktož sú boží bojovníci, přestože její použití v příběhu odehrávajícím se dvě desetiletí před husitskými válkami je zjevně anachronické. Stejně tak se ve filmu objevuje vozová hradba a okované cepy, tedy prvky, které si dnes automaticky spojujeme s husitským způsobem boje, ale které do děje zasazeného do roku 1402 přicházejí z Žižkovy pozdější éry.
A potom je tu Žižkovo oko. Film nechává vojevůdce přijít o levé oko až během souboje s Torakem. Historické prameny přitom naznačují, že o první oko přišel už dávno před husitskými válkami, pravděpodobně dokonce v dětství. Přesný okamžik ani způsob ztráty oka ale spolehlivě známy nejsou.
Zajímavé je, že právě tady film dobře ukazuje svůj přístup k historii. Nejde o snahu rekonstruovat každou známou skutečnost. Pokud se tvůrcům hodí určitý detail pro scénu, napětí nebo vzhled hlavního hrdiny, dostane přednost filmové vyprávění. Historikové se sice skutečně neshodnou ani na některých detailech Žižkova života, to ale neznamená, že lze všechny mezery v pramenech automaticky zaplnit libovolným příběhem.
Je to spíš fikce než historický dokument
Podobně volně film zachází i s některými historickými osobnostmi. Václav IV., Zikmund Lucemburský a Jindřich z Rožmberka dostávají role v mocenském konfliktu, který je pro potřeby scénáře výrazně zjednodušen. Ze Zikmunda se stává prakticky hlavní padouch a Rožmberk je vykreslen jako mocichtivý protivník. Skutečné vztahy mezi těmito postavami byly samozřejmě podstatně složitější.
Filmová historie navíc používá několik zkratek, které mají českému divákovi okamžitě připomenout husitskou tradici. Stačí vozová hradba, cepy, známá píseň a jednooký Žižka – a publikum okamžitě ví, jakého hrdinu má před sebou. Jenže většina těchto symbolů patří především k Žižkovi z období husitských válek, nikoliv k mladému muži z počátku 15. století. To všechno neznamená, že by měl být Jan Žižka posuzován jako historický dokument, sami tvůrci film prezentovali jako příběh inspirovaný skutečnými událostmi a oficiální materiály mluví o „počátcích“ husitského vojevůdce. Jen je dobré vědět, že filmová představa mladého Žižky je z velké části fikce.
Tady může být pro českého diváka trochu problém. Zahraniční publikum dostává působivý středověký akční film s českým hrdinou. Čech ale zároveň poznává postavy a symboly, které zná ze školy, a může snadno nabýt dojmu, že sleduje jejich skutečný příběh. Ve skutečnosti jde spíš o historickou kulisu pro dobrodružný film. Základ je skutečný, ale cesta, kterou se po něm Jákl vydal, je místy hodně vzdálená tomu, co lze z historických pramenů doložit.
Jednu z menších rolí dostal i Ben Cristovao
Nečekané tváře před kamerou
Jákl do filmu obsadil také několik lidí, které bychom v klasickém hereckém obsazení nečekali. Objevuje se například olympijský vítěz Roman Šebrle, herní designér Daniel Vávra nebo zpěvák Ben Cristovao. Menší role dostala také režisérova manželka Romana Jákl Vítová. Pro fanoušky českého filmu je zajímavé také obsazení Jana Budaře. Ten dostal výraznější roli a podle dobových recenzí patřil mezi české herce, kteří ve filmu dokázali zaujmout i v anglicky mluveném prostředí. Karel Roden zase vytvořil Václava IV. poněkud odlišně od tradiční představy slabého a nerozhodného panovníka.
Výsledkem je film dlouhý přibližně 125 minut, který kombinuje české historické prostředí s hollywoodským způsobem vyprávění. Jákl tím vytvořil projekt, který je na české poměry neobvykle velký. Je na zvážení diváka, jestli bude souhlasit se všemi jeho historickými úpravami a často i nesmysly. Faktem zůstává, že natočit takový film není v českých podmínkách obvyklé a nejde o nic jednoduchého. Jistá pachuť ale zkrátka zůstává.
Zdroje:
