Článek
Svoje rodiče viní z toho, že jí zničili život. Podle Petry se jejich rozvodem všechno natolik změnilo, že z toho začala mít psychické problémy. Přišla i o kamarády, protože neměla na nikoho náladu. A když už si někam vyrazila, tak svými komentáři a chování všechny lidi kolem sebe brzy otrávila. Přestali ji zvát mezi sebe, zůstala sama i na své starosti. Ovšem zdálo se, že se vše nakonec obrátí k lepšímu. Zlom nastal ve chvíli, kdy mladá slečna našla zatoulané koťátko.
Díky koťátku se věci zlepšily
Na malé zvířátko se upnula. Nutno říct, že kočičce zachránila život, našla ji totiž u popelnic pohozenou v krabici od bot. „Nechápu, jak tohle mohou lidé udělat. Že jsou zlé na sebe, to je jejich věc. Ale ubližovat zvířeti, které za nic nemůže a nedokáže se bránit, to je hnus,“ má jasno půvabná plavovláska. Díky péči o kočičku svým způsobem pečovala i o svoji duši. Najednou jí svět nepřišel tak černý a zlý. Dokonce plánovala, že se zvířatům bude věnovat ještě víc, pořídí si další. A snila o tom, že jednou bude mít domeček se zahradou, na které budou zachráněná zvířátka.
Dokonce i její kamarádi ji vzali na milost, ona jim vše vysvětlila a omluvila se za to, jak se k nim chovala. Vypadalo to zkrátka, že je všechno zalité sluncem. „Samozřejmě mě pořád mrzelo, že šli naši od sebe. Ale ne nadarmo se říká, že čas rány zahojí. Sice to pořád bolelo, ale tak nějak jsem se s tím smířila.“ Navíc tu byla vidina toho, že narozeniny, Vánoce apod. budou dvakrát. Pak se ale stalo něco, co jí z jejího bezpečného kruhu opět vyhodilo.
Otec ji hrozně zranil
Její otec si totiž našel novou přítelkyni. Nejprve se nezdálo, že to pro Petru bude znamenat nějaké dramatické změny. U táty měla svůj pokoj, víceméně s ním žila, protože máma se odstěhovala do Portugalska za svou láskou. Mladá žena plánovala, že si najde něco vlastního, ale nespěchala. „Dnes si vyčítám, že jsem neodešla hned, jak jsem mohla. Ta jeho nová partnerka byla totiž hrozná. Nesnášela mě a já nesnášela ji. Měla pocit, že mě může vychovávat. Blázen.“ Bylo jasné, že soužití těchto individualit nebude možné. Hádky byly na denním pořádku, to nejhorší ale mělo teprve přijít.
Nová přítelkyně si otce Petry omotala kolem prstu. Dělal vše, co jí na očích viděl. Takže když mu řekla, že je alergická na kočky a že s ním nebude bydlet, dokud to zvíře nebude pryč z bytu, nebohý muž neváhal. „Věděl, že kdyby s tím přišel za mnou, nic by nezmohl. Tak to zvířátko vzal, když jsem nebyla doma a odnesl pryč. Tvrdil, že do útulku, ale lhal. Nebyl schopen říct, do jakého, chtěla jsem tam samozřejmě jet. Kočičku jsem hledala celé dny, ale marně. Jsem přesvědčená o tom, že zemřela, nebo že ji dokonce zabil.“
Už ho nikdy nechce vidět
Petra se sebrala, sbalila si pár věcí a odešla ke kamarádce. I když se jí otec omluvil a slíbil, že pořídí jiné zvíře, třeba andulku, tak se mu jen vysmála do očí. „Nechtěla jsem, aby mě viděl brečet. Takovou radost jsem té jeho neudělala. Plakala jsem hodně, to ano, ale tajně. Nikdy ho už nechci vidět. Za to, co mu udělal, by měl jít do kriminálu. Ztělesňuje vše, co nenávidím. Je jako ti lidé, kteří se zvířat zbaví, když se jim přestanou hodit. Nesnáším ho!“ Petra reálně uvažuje o tom, že se odstěhuje za mámou do Portugalska. Tak s tím nemá problém.
Zatím si našla práci v Česku, aby si mohla zaplatit alespoň vlastní pokoj a s někým sdílet byt. Jisté je, že otec pro ni skončil. „Pokud si myslí, že časem se to zlepší, tak je na omylu. Nebudu se stýkat s člověkem, který se chová tak hrozně.“
