Článek
Když se řekne Ladislav Pešek (†79), většině lidí naskočí laskavý humor a herectví, které hladí po duši i po desítkách let. Do filmové historie se zapsal už koncem 30. let jako Áda Čuřil ve slavném filmu Škola základ života. Ve snímku Cesta do hlubin študákovy duše zase ztvárnil nezapomenutelného Vojtěcha Kulíka. Později si ho diváci zamilovali i v komediích nové éry, například jako Albína Bočka ve snímku Adéla ještě nevečeřela. A kdo vyrůstal na pohádkách, ten si ho pravděpodobně pamatuje jako dobrosrdečného muzikanta z Obušku, z pytle ven!.
Miloval Štěpničkovou a ona jeho
Pešek měl dar působit nenuceně, jeho herectví nebylo okázalé, spíš lidské. Možná i proto si ho publikum spojovalo s pocitem klidu a jistoty. V době, kdy film často tíhnul k výrazným gestům, byl jeho projev příjemně střídmý. Za kulisami ale jeho život nebyl tak harmonický, jak by se mohlo zdát. Osudovou ženou se pro něj stala Jiřina Štěpničková. Nešlo o jednostranný cit, nějaký čas spolu skutečně žili a jejich vztah měl hloubku i energii.
Byla to zkrátka velká láska. „Byl křehký, leč sportovec, a Jiřina pro něho znamenala velkou krásnou silnou ženu, do které se zamiloval. Byl jí do jisté míry fascinován,“ vzpomínala režisérka Šárka Maixnerová s tím, že jejich vztah ale bohužel nedopadl tak, jak si oba přáli. Ne kvůli běžným partnerským neshodám, ale vlivem bizarní a dnes těžko pochopitelné situace. Do Peškova života vstoupila psychicky nevyrovnaná obdivovatelka, která mu psala dopisy a postupně začala vyvíjet nátlak. Podepisovala se jako „Divá Bára“ – zjevná narážka na roli Štěpničkové z Babičky – a její chování přerostlo až ve vydírání.
Ladislav Pešek jako Švanda ve Strakonickém dudákovi
Vynucená svatba a její důsledky
Tlak ze strany dívky, která mimo jiné vyhrožovala i sebevraždou, nakonec vedl k tomu, že Pešek v roce 1937 vstoupil do manželství, které si ve skutečnosti nepřál. V kontextu dnešní doby to zní téměř neuvěřitelně, ale tehdy hrály roli společenské normy i obavy z tragických následků. Vážnou roli měl tehdy sehrát tatínek „fanynky“, který herci neustále předhazoval, že pokud se jeho dcera zabije, bude to jeho vina.
Manželství logicky nevydrželo. Po druhé světové válce skončilo, když si jeho žena našla jiného partnera. Pro Peška to znamenalo nejen osobní zklamání, ale i vědomí, že kvůli této ženě přišel o mnoho, přišel o opravdovou lásku, kterou choval k Jiřině Štěpničkové. Dohromady už se samozřejmě nikdy nedali. Z dnešního pohledu působí celý příběh spíš jako varování ve smyslu, jak snadno může tlak okolí a manipulace zasáhnout i do života známé osobnosti.
Druhá šance na klidný život
Později se Pešek znovu oženil, jeho druhou ženou se stala profesorka Zora Pittchová. Tentokrát šlo o mnohem stabilnější a klidnější vztah, který mu poskytl zázemí, jež dříve postrádal. Společně vychovali dceru Zuzanu. I když se může zdát, že tím našel rovnováhu, podle některých vzpomínek si v sobě nesl stopy své první velké lásky až do konce života. Nešlo o dramatické gesto, spíš o tichou vzpomínku, která zůstává někde na pozadí.
Vedle filmu byl pevně spojený i s divadlem, především s Národním divadlem, kde působil řadu let. Divadlo pro něj nebylo jen prací, ale i určitým útočištěm. Na rozdíl od filmového herectví, které zachytí okamžik, mu jeviště nabízelo kontakt s publikem „tady a teď“. A právě tam vynikla jeho schopnost jemného humoru a lidského projevu možná ještě víc než na plátně.
I když ho v pozdějších letech začaly trápit zdravotní problémy, zůstával aktivní téměř až do důchodu. Herectví pro něj nebylo jen profesí, ale způsobem, jak zůstat ve spojení se světem. Ladislav Pešek zemřel 13. července 1986, krátce před svými osmdesátinami. Bez dramatických titulků, bez velkých skandálů tak, jak ostatně žil celý život.
Zdroje:
