Článek
Otázka opětovného zavedení povinné vojenské služby se v poslední době opět stává tématem. Tváří v tvář ruské agresi na Ukrajině a dalšími ambicemi diktátora Vladimira Putina na rozšíření říše to dává logiku. O vojenské službě uvažují třeba v Německu či Polsku, kde už zavedli povinné odvody některých ročníků, aby zjistili, zda jsou lidé ochotni do armády nastoupit v případě, že přijde krize.
V České republice něco takové zatím nepřipadá v úvahu, byť jde o poměrně zásadní věc. „Je to z pohledu naší bezpečnosti věc, kterou musíme otevřeně a věcně debatovat a hledat takovou cestu, která pro naši zemi bude nejschůdnější,“ uvedl před několika měsíci prezident Petr Pavel. Jaká cesta je správná? Jisté je jedno - současná profesionální armáda musí být zcela jiná, než byla ta za minulého režimu.
Postaral se o sebe, o ostatní ne
Lubomír Hájek mohl mít modrou knížku, ale odmítl. „Věděl jsem, jak si ji zařídit. Ale byl jsem mladý kluk plný sil. Přišlo mi ubohé, abych simuloval. Později jsem tohoto rozhodnutí litoval. Ne kvůli sobě, ale kvůli podmínkám, ve kterých jsem musel dva roky trávit,“ vysvětloval muž, který byl odvelen do slovenského Trenčína k 2. provoznímu praporu. Podle jeho slov se o sebe dokázal postarat. Vyrůstal v partě starších kluků, takže nejen, že se uměl obstojně prát, ale uvědomoval si, že podřídit se hrubiánům je cesta do pekel. „Bohužel ale jiní takové štěstí neměli. A upřímně říkám, že jsem se staral jen o sebe, neměl jsem chuť plést se do sporů jiných.“
Byl svědkem šikany ze strany nadřízených, ať už fyzické či psychické. „Kluka zavřeli do skříňky a pustili ho ze svahu. Mazáci to brali jako hroznou srandu. Ale za mě bylo mnohem horší psychické ponižování, nadávky a tak. To udělalo z mnoha kluků trosky. Jasně, mohli se bránit, mohli mazákovi jednu natáhnout. Ale oni na to neměli, což není ostuda, ne každý je rváč,“ vzpomínal pan Hájek.
Nadřízení kryli mazáky
Když se dnes Lubomír Hájek baví s někým, kdo chce zavést povinnou vojenskou službu, je velmi opatrný. „Vím, o čem mluvím, když říkám, že komunisté dělali z kluků trosky. Alkohol, drogy, to vše se dalo sehnat. Pokud samozřejmě někdo chtěl. Ne, že by to do někoho ládovali násilím. Jenže když jste terčem šikany, prostě sáhnete po lahvi, případně po něčem ještě horším. Jste-li slabší, labilnější, tak to zkrátka uděláte.“
Jedním dechem však dodává, že zdaleka ne všude byla taková situace. Mnoho útvarů mělo i slušné velitele, kteří by se jako vojáci uplatnili i dnes. „Jenže těch pár bláznů dělá obraz celé tehdejší armádě. A když říkám pár, myslím tím stovky, možné tisíce lidí.“ On sám si na vlastí kůži vyzkoušel, jaké to je odporovat systému. Několikrát ho zavřeli na samotku, měl snížené příděly jídla. „Nadřízení mazáky kryli, v podstatě si mohli dělat, co chtěli. „Šéfové“ chtěli mít klid, maximálně jim pohrozili prstem a řekli jim, ať se nikdo nezabije. Takže jsem chvíli dostával kapky, byl jsem rebel. Ale po měsíci zjistili, že se mnou stejně nic neudělají, že jim stejně jednu vpálím, i když bude následovat trest. Takže mě nechali být.“
Stovky mrtvých vojáků ročně
Pravdou je, že prakticky socialistické armády odneslo životem mnoho lidí. Umíralo až 200 vojáků ročně, někteří z nich vlastní rukou, protože nedokázali snášet útrapy. například ve výcvikovém roce 1964/65 (od října do října) zemřelo při výkonu vojenské služby 237 vojáků a 429 jich utrpělo těžké zranění. Za pouhých 365 dnů. Další rok to bylo 281 mrtvých, následující dva výcvikové roky 278 a 268 obětí. Celkem v letech 1964–1989 nepřežilo službu v ČSLA 3843 mužů. Hrozná čísla která dokreslují stav tehdejší armády.
Komunistický režim si samozřejmě žádné pochybení nepřipouštěl, místo řešení problému strkal hlavu do písku. Když voják zemřel, příbuzní se o tom často ani nedozvěděli. Pojem „vojenské tajemství“ zkrátka snesl všechno.
Zdroje: cnn.iprima.cz, novinky.cz, seznamzpravy.cz, irozhlas.cz, e15.cz, vyprávění pamětníka
