Dřív řádil jak černá ruka s nosem plným drog. Dan Bárta však našel klid u vážek a novinářky

Když se řekne Dan Bárta (56), málokdo si dnes vybaví jeho minulost jako první. Spíš se mluví o jeho nezaměnitelném hlasu, hudebním citu nebo zvláštní schopnosti zůstat mimo hlavní proud, a přesto být pořád relevantní. Jenže tenhle klid není samozřejmost. Je to výsledek cesty, která měla i dost nepříjemné zastávky.

Devadesátky ho semlely podobně jako řadu dalších lidí z umělecké scény. Úspěch přišel rychle, možná až moc rychle. Když se objevil v muzikálu Jesus Christ Superstar, kde zpíval Jidáše, stal se z něj během krátké doby fenomén. Najednou byl všude a všechno se rozjelo tempem, na které vás nikdo nepřipraví.

To, co následovalo, sám popisuje bez příkras. Zvědavost, potřeba zkoušet nové věci a tehdejší atmosféra vedly k experimentům s drogami. „Jeden z největších úletů bylo čtyřleté období, kdy jsem řádil jako černá ruka s plným nosem nějaké parády,“ říkal bez obalu. V jeho případě hrál prim kokain. Nešlo o jednorázovou epizodu, postupně se propadal hlouběji. Bylo to období extrémů, kdy energie střídala vyčerpání a kdy se hranice posouvaly dál, než by bylo zdrávo. „Je to věc, která člověku rozjitřuje představivost, jež otevírá brány vědomí. Ale samozřejmě člověku bere svobodu, prachy, zdraví, nervy,“ popisoval své drogové eskapády.

Bohužel se v jeho případě přidal i pervitin, což je ještě jiný „level“. „Poslední rok na pervitinu byl hnus. Troska je z člověka rychle,“ uvedl zpěvák. Zlom přišel na Silvestra 2000, kdy ho pocit trapnosti dovedl k rozhodnutí zachránit rozpadající osobní vztahy i sám sebe. Začal si uvědomovat, že to celé přestává dávat smysl. Že nejde jen o zdraví nebo kariéru, ale o něco mnohem základnějšího, o vlastní důstojnost. to byl moment, který ho donutil přehodnotit směr. S drogami skončil, prostě z tohoto vlaku vystoupil.

Dnes je jeho život ukotvený úplně jinde. Velkou roli v tom hraje jeho žena, novinářka Alžběta Plívová, se kterou je od roku 2015. Nepůsobí jako typický „showbyznysový pár“. Spíš jako dva lidé, kteří vědí, co chtějí, a nepotřebují to neustále dokazovat okolí. A pak jsou tu děti, které v jeho příběhu hrají možná ještě důležitější roli než hudba.

Nejstarší dcera Eliška se narodila v době, kdy byl Bárta ještě mnohem neklidnější. Má ji se spisovatelkou Kateřinou Procházkovou a dnes už je dospělá. Jejich vztah ale podle všeho zůstal pevný. Bárta o ní mluví s respektem a určitou hrdostí, s výchovou neměl problém. „Jednak je to holka, jednak má rozum a jednak náš vztah byl vždycky mírný. Byl jsem přísný a spravedlivý, ale vždycky se to obešlo bez zbytečného řvaní a emocí a dokázali jsme si všechno vysvětlit. Jediné, co nám spolu nejde, je učení, v tom jsem na ni poněkud naléhavější,“ usmíval se.

A ještě úplně jiný rozměr má jeho rodičovství dnes. Se svou ženou vychovává syna Mikuláše a dceru Valentýnu. Mikuláš už je ve věku, kdy začíná vnímat svět kolem sebe mnohem intenzivněji, a Bárta se netají tím, že ho baví sledovat, jak si syn vytváří vlastní pohled na věci. Není to jen o tom „být táta“, ale opravdu u toho být, vnímat, reagovat, sdílet.

Valentýna je ještě malá, takže do rodiny přináší spíš spontánnost a hravost. A právě tenhle kontrast mezi staršími zkušenostmi a aktuálním rodičovstvím dává jeho životu úplně jinou dynamiku než dřív. Už to není chaos, ale spíš rytmus.

Vedle rodiny má Bárta ještě jednu vášeň, která by do jeho někdejšího obrazu asi nikdo netipoval, a to vážky. Dlouhodobě se věnuje jejich fotografování a studiu, a to na úrovni, která už dávno přesahuje běžný koníček. Zrodilo se to někdy v roce 1996, kdy cestoval po Nové Guineji. „Jak jsem tak chodil těmi pralesními říčkami, tak jsem zjistil, že nejčastější a nejatraktivnější objekty byly vážky,“ zavzpomínal.

Pro někoho možná zvláštní záliba, ale ve skutečnosti to dobře zapadá do jeho současného nastavení. Fotografování vážek vyžaduje trpělivost, soustředění a schopnost zpomalit. Což je přesný opak toho, jak žil v devadesátých letech. Hudba samozřejmě zůstala. Pořád koncertuje, tvoří, spolupracuje. Ale už to nepůsobí jako hon za úspěchem.

Zdroje: idnes.cz, tn.nova.cz, reflex.cz, sedmicka.tyden.cz, cnn.iprima.cz