Článek
Jako celá řada slovenských komunistických intelektuálů se i Novomeský sdružoval kolem časopisu DAV. Setkal se tam s lidmi jako Vlado Clementis, Daniel Okál a další. Časopis si získal velkou popularitu, ovšem později byl označen za příliš intelektuální. Tato slova paradoxně přišla například od pozdějšího ministra zemědělství Julia Ďuriše, který do něj sám poměrně vehementně přispíval.
Také Novomeský byl velmi aktivní, což se ovšem týkalo i období během druhé světové války. Byl kategoricky proti nacistům, stal se členem V. ilegálního vedení, kde se potkával i s Gustávem Husákem, budoucím prezidentem Československa. Novomeský byl i u jednání o poválečném uspořádání v Moskvě a komunisté si mohli gratulovat - Košický vládní program byl jejich velkým vítězstvím.
Husáka nezlomili
Po válce se Novomeský stal poslancem, stále víc se ale blížil jeho odchod do politického hrobu. Stejně jako mnoho jeho soudruhů se i on stal terčem kampaně proti lidem, kteří budovali komunistický režim. Dostal nálepku buržoazního nacionalisty. Nijak mu nepomohlo ani prohlášení, že má Slovensko raději než celý sovětský blok. Byl zatčen a hrozilo, že bude popraven.
Měl však štěstí v neštěstí, protože spolu s ním a dalšími kolegy byl zatčen i Gustáv Husák. Ten byl podroben psychickému i fyzickému mučení, přesto se k ničemu nepřiznal a nepodepsal žádné doznání. Zřejmě tak zachránil život nejen sobě, ale svým spoluvězňům včetně Novomeského.
Soudy s obžalovanými se totiž kvůli vlekoucímu se sporu konaly v roce 1954, kdy se po Stalinově smrti už tolik nebažilo po krvi a s tresty smrti se začínalo přeci jen o něco víc šetřit. Přesto byly tresty šílené. Husák dostal doživotí, Ivan Horváth 22 let, Daniel Okál 18, Ladislav Hodoš 13 a Novomeský byl odsouzen nejprve na 16, později mu byl trest zmírněn na 10 let kriminálu.
Vyřadila ho mrtvice
Zatímco Gustáv Husák zůstal ve vězení až do amnestie v roce 1969, Novomeský byl z rozhodnutí politbyra ÚV KSČ propuštěn na podmínku už v roce 1955. Komunistické ideály neztratil, možná se dá říct, že spíš naopak. V roce 1963 se vrátil na Slovensko a dál nadšeně psal příspěvky do časopisů i básnické sbírky. O rok později byl jmenován národním hrdinou.
V roce 1968 aktivně vystoupil proti čistkám v řadách spisovatelů, které začaly proíhat po okupaci „spřátelenými“ vojsky. V roce 1970 začal laborovat se zdravím, i proto složil všechny své funkce a stáhl se z veřejného života. V červenci 1970 ho mozková mrtvice úplné vyřadila ze společenského života. Zemřel v roce 1976. V Senici má pomník a je tam i expozice o jeho životě.
Zdroje: temata.rozhlas.cz, vtedy.sk, hnonline.sk, postoj.sk, dennikn.sk, ctidoma.cz
