Článek
Když dnes běží Hej rup! v televizi, působí film skoro nevinně. Jan Werich a Jiří Voskovec pobíhají po stavbě, honí se za parním válcem a tropí typické prvorepublikové groteskní scény. Jenže právě jedna z nich se změnila v noční můru, která zasáhla celé československé filmové prostředí. A stála lidský život.
Už mu nebylo pomoci
K tragédii došlo při natáčení scény, v níž se nikým neřízený parní válec řítí zahradní restaurací a vyděšení hosté uskakují stranou. Šlo o jednu z největších akčních scén filmu a štáb ji připravoval jako velkolepý komediální chaos. Jenže během natáčení se všechno zvrtlo. Herec a bývalý divadelní ředitel Adolf Heidrich-Marek už nestihl uskočit. Spadla na něj plátěná kulisa, herec klopýtl a vzápětí skončil přímo pod těžkým válcem. Na místě zemřel.
Dobový tisk tehdy událost popisoval takto: „Při scéně, kdy se pohybuje nikým neřízený parní válec k zahradní restauraci, došlo k neštěstí. Za stolem seděli dva statisté, bývalý ředitel divadla M. a V. S. Poslední stačil včas uskočiti. Na ředitele M. padla však plátěná kulisa, a nato byl přejet válcem. Byl ihned mrtev.“ Ještě smutnější bylo, že Heidrich-Marek původně vůbec neměl být na place. Během natáčení se ale často díval do kamery, navíc špatně chodil, takže ho produkce nakonec zařadila do komparsu mezi hosty restaurace. Jeho osud se tím zpečetil.
Pět let s podmínkou na dva roky
Tragédie samozřejmě otřásla nejen Barrandovem, ale i celou filmovou branží. Smrt přímo během natáčení byla ve třicátých letech téměř nepředstavitelná a okamžitě se začalo řešit, kdo za katastrofu nese odpovědnost. A ukázalo se, že především režisér Martin Frič. Dnes je považovaný za jednoho z největších českých režisérů historie. Natočil Kristiana, Eva tropí hlouposti nebo Cestu do hlubin študákovy duše. Jenže po Hej rup! mu do smíchu rozhodně nebylo.
Soud ho obvinil z nedostatečných bezpečnostních opatření při natáčení. Frič se bránil, že podobnou nehodu nešlo předvídat a že situaci nemohl ovlivnit. „M. snad ranila mrtvice, nebo na útěku klopýtl,“ tvrdil. Jenže soud měl jiný názor. Režisér byl odsouzen za „přečin proti bezpečnosti života“ k pěti měsícům vězení s podmíněným odkladem na dva roky.
Voskovec a Werich se toho nebáli
Ironií osudu je také to, že se tragická scéna do filmu vůbec nedostala. Filmaři ji okamžitě vyřadili a většina diváků tehdy ani netušila, co se během natáčení stalo. Přesto se zpráva rychle rozšířila po celé republice a kolem filmu vznikla obrovská kontroverze. A paradoxně mu pomohla. Hej rup! se stal jedním z nejnavštěvovanějších československých filmů své doby. Do kin na něj přišlo přes 3,3 milionu diváků, což byl ve třicátých letech téměř neuvěřitelný výsledek.
Jenže Hej rup! nebyl výjimečný jen tragédií. Film byl ve své době mimořádně odvážný i politicky. Voskovec a Werich do něj promítli atmosféru hospodářské krize a nezaměstnanosti, která tehdy ničila Evropu. Příběh zkrachovalého továrníka a nezaměstnaného dělníka, kteří společně založí družstvo, byl vlastně ostrou sociální satirou. To některým lidem vadilo.
Film otevřeně zesměšňoval velkopodnikatele, spekulanty i bezohledný kapitalismus. Voskovec s Werichem navíc psali scénář ve stylu svého Osvobozeného divadla, tedy rychlé dialogy, absurdní humor a skryté politické narážky. Ve snímku se objevila i řada herců přímo z Osvobozeného divadla a mnozí diváci tehdy chodili do kina hlavně kvůli slavné dvojici V+W. Jejich popularita byla obrovská a Barrandov dobře věděl, že má v rukou mimořádný hit. Natáčení ale rozhodně nepřipomínalo dnešní bezpečné filmové produkce.
Natáčelo se rychle, levně a pod tlakem
Mnoho scén vznikalo téměř improvizovaně a bez větších opatření. To bylo vidět právě u parního válce, který se stal symbolem celého filmu. Obrovský stroj tehdy působil na diváky fascinujícím dojmem a tvůrci ho používali opakovaně v několika groteskních scénách, třeba při legendárním „žehlení kalhot“. Jenže technika třicátých let byla nevyzpytatelná.
Filmaři pracovali bez dnešních koordinátorů kaskadérů, bezpečnostních zón nebo digitálních triků. Pokud měla scéna působit nebezpečně, většinou skutečně nebezpečná byla. Hej rup! přitom vznikal v době, kdy československý film zažíval obrovský rozmach. Barrandovské ateliéry byly moderní, Voskovec s Werichem byli hvězdy a Martin Frič patřil k nejvytíženějším režisérům země. Natáčelo se rychle, levně a pod obrovským tlakem.
I proto některé scény působí téměř dokumentárně syrově. Zajímavostí je, že film byl technicky pokrokový i na svou dobu. Poprvé se v něm výrazněji používala takzvaná zadní projekce, tehdy velmi moderní trik, který umožňoval promítat pohybující se pozadí za herce.
Dokonalá kombinace chaosu a improvizace
Další zvláštností byla hudba Jaroslava Ježka. Jeho skladby filmu dodaly tempo a energii, které byly na české poměry neobvyklé. Voskovec a Werich navíc během natáčení často improvizovali a měnili dialogy přímo na place. Některé scény se přepisovaly ještě ráno před natáčením. Tahle kombinace chaosu, improvizace a obrovské energie vytvořila film, který přežil desetiletí.
Jenže zároveň zůstal navždy spojený s tragédií. Smrt Adolfa Heidricha-Marka se dodnes řadí mezi nejhorší nehody českého filmu. A i když od ní uplynuly desítky let, dodnes působí skoro neuvěřitelně, že kvůli jedné groteskní scéně skončil slavný režisér před soudem a člověk přišel o život.
Zdroje: autorský článek s využitím
