Článek
Příběh Jamese Bartleyho zní jako něco mezi biblickým Jonášem, námořnickou historkou a hororovým románem. Mladý námořník měl být během lovu velryb v jižním Atlantiku svržen do vody a zmizet v tlamě obrovského vorvaně. Když se posádce podařilo zvíře zabít, začala jeho tělo zpracovávat. Tehdy mělo přijít neuvěřitelné odhalení. V útrobách velryby prý našli zmizelého muže – v bezvědomí, ale živého. Příběh se objevil v tisku v roce 1891 a postupně dostával stále dramatičtější podobu.
Podle jedné z pozdějších verzí měl Bartley strávit uvnitř velryby přibližně 36 hodin. Jeho kůže měla být působením žaludečních šťáv zbělena a po návratu měl trpět psychickými následky. Některé verze dokonce tvrdily, že se po několika týdnech znovu vrátil k práci. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde jednoduše o mimořádný případ přežití. Jenže při bližším zkoumání je problém už v samotných základech příběhu.
Loď existovala. James Bartley nebyl v posádce
Podle původní legendy byl Bartley členem posádky lodi Star of the East, která měla lovit velryby poblíž Falklandských ostrovů. Existence skutečné lodi byla jedním z argumentů, proč příběh dlouho působil věrohodně. Historik Edward B. Davis se však v roce 1991 pustil do podrobného pátrání po původu celé historky. Neomezil se na pozdější články, ale hledal lodní záznamy, dobové noviny, informace z Lloyd's a další dokumenty. Výsledek byl pro zastánce Bartleyho příběhu velmi nepříjemný.
O tom, že obří velryby existují, není třeba pochybovat stejně, jako že se v minulosti hojně lovily
Lodní archiv skutečně potvrdil existenci britské lodi Star of the East. Jenže její záznamy ukázaly, že šlo o barku, nikoli o velrybářskou loď, jak tvrdila legenda. Navíc její posádka byla přesně zaznamenána. A jméno James Bartley se v seznamu vůbec nenacházelo. Davis nenašel ani nikoho s podobným jménem.
Ještě zajímavější je její skutečná plavba. Loď v daném období opravdu směřovala z Aucklandu do New Yorku a její trasa teoreticky umožňovala, aby se v únoru 1891 nacházela v jižním Atlantiku. Tato část příběhu tedy nebyla úplně nemožná. Jenže zde se historická stopa láme: loď existovala, ale neexistuje důkaz, že by v její posádce byl Bartley nebo že by se na ní odehrál popisovaný incident.
Nejdůležitější svědkyně příběh popřela
Ještě silnější problém představuje svědectví ženy, která měla k lodi velmi blízko. Šlo o manželku kapitána Johna Killama, velitele Star of the East. Její dopis byl později zveřejněn v rámci korespondence kolem případu. Tvrdila v něm, že byla se svým manželem po celou dobu jeho působení na lodi a že během jeho velení nebyl z lodi ztracen žádný muž. Příběh o námořníkovi v útrobách velryby označila za námořnickou historku.
To je důležité především proto, že nejde jen o moderního skeptika, který se po sto letech snaží starou historku zpochybnit. Už na začátku 20. století existoval člověk přímo spojený s lodí, který událost popřel.
Jak se z námořnické historky stal „fakt“
Bartleyho příběh je zajímavý také z hlediska historie médií. Nešlo totiž o jeden článek, který by byl později jednoduše opsán do dalších novin. Příběh postupně procházel různými prostředími a při každém dalším převyprávění získával novou autoritu. První známá podoba se objevila v amerických novinách a následně se příběh dostal také do britského tisku. V srpnu 1891 jej zveřejnil Yarmouth Mercury pod titulkem, který z Bartleyho prakticky udělal moderního Jonáše. Pozdější verze se objevily například v roce 1896 v souvislosti s článkem New York World.
Tady se začíná ukazovat jeden z nejzajímavějších mechanismů vzniku historických mýtů. Pozdější autoři často nepřidávali vlastní ověřené důkazy. Převzali příběh z dřívějšího textu, který zase odkazoval na ještě starší noviny. Čtenář pak mohl nabýt dojmu, že existuje několik nezávislých svědectví, přestože šlo ve skutečnosti o jednu a tutéž informaci putující mezi publikacemi.
Davis při svém pátrání zjistil, že tvrzení o údajně důkladném vědeckém prověření případu má podobný problém. Francouzský publicista Henri de Parville byl později často uváděn jako autorita, která Bartleyho případ ověřila. Davis ale vystopoval, že de Parville vycházel z dříve publikované zprávy a neprovedl vlastní přímé vyšetřování. Ani další osoba uváděná jako vědec podle Davise nepředložila důkaz, který by příběh nezávisle potvrdil. Jinými slovy: příběh získával autoritu hlavně tím, že byl opakovaně citován.
Co na to říká biologie?
Samotná možnost, že se člověk dostane do tlamy vorvaně, není totéž jako možnost přežít několik hodin v jeho žaludku. Vorvani patří mezi ozubené kytovce a živí se mimo jiné hlavonožci, které dokážou polykat celé. Na rozdíl od některých velryb s filtračním způsobem příjmu potravy může vorvaň teoreticky spolknout výrazně větší kořist. To však ještě neznamená, že by člověk mohl přežít uvnitř jeho trávicího systému.
Příběh o muži, který přežil uvnitř velryby, byl svého času senzací
Právě v tom spočívá slabina Bartleyho příběhu. Podle vyprávění měl muž přežít uvnitř žaludku, kde měl dokonce dýchat a následně se zotavit. Jenže v žaludku vorvaně není prostředí, které by člověku poskytovalo běžně dýchatelný vzduch, a trávicí systém obsahuje trávicí látky. Je proto důležité rozlišovat mezi dvěma tvrzeními. Že by člověka mohl velký kytovec sevřít v tlamě nebo jej krátce vtáhnout do úst, je něco jiného než tvrzení, že člověk přežil desítky hodin v žaludku. Druhá část je biologicky mimořádně problematická.
Navíc legendární detaily o kůži „vybělené“ žaludečními šťávami a návratu k běžnému životu působí spíše jako literární prvky než jako popis ověřeného lékařského případu. Davis při pátrání nenašel ani odpovídající nemocniční záznamy, přestože podle některých pozdějších verzí měl být Bartley po návratu léčen v Londýně.
Zvláštní stopa vede ke Gorlestonské velrybě
Davis nakonec přišel s možným vysvětlením, jak mohla legenda vzniknout. V červnu 1891 byla poblíž Gorlestonu u Great Yarmouth zabita přibližně třicet stop dlouhá kytovčí samice. Její tělo bylo vystaveno veřejnosti a přilákalo tisíce zvědavců. Později bylo zpracováno a jeho pozůstatky se dostaly dokonce na výstavy.
V místních novinách se kolem této skutečné velryby objevily také humorné a senzační historky. Davis upozornil na možnost, že právě atmosféra kolem vystaveného obřího zvířete mohla pomoci vytvořit půdu pro příběh o muži nalezeném v jeho útrobách. Přímý důkaz, že právě Gorlestonská velryba byla skutečným zdrojem Bartleyho legendy, ale nemáme. Davis to proto předkládá jako pravděpodobný scénář, nikoli jako definitivně prokázaný původ. Tato opatrnost je při hodnocení celého případu zásadní.
Proč příběh přežil více než 130 let?
Bartleyho legenda měla všechno, co potřebuje příběh k dlouhému životu. Obrovské zvíře, zmizelého námořníka, téměř jistou smrt, zázračné přežití a nakonec návrat člověka, který měl být mrtvý. Navíc se příběh dokonale propojil s biblickým Jonášem, což nebyla náhoda. Někteří pozdější autoři používali Bartleyho příběh právě jako argument pro možnost doslovného výkladu Jonášova příběhu. Edward Davis ve své studii ukazuje, jak se Bartleyho případ postupně dostal do náboženských knih a komentářů, kde už nebyl prezentován jako nejistá novinová zpráva, ale jako údajně ověřený moderní příklad.
V roce 1938 se příběhem zabýval také časopis Nature. Autor text upozornil na jeho neuvěřitelnost a připomněl, že příběh byl dokonce odvysílán BBC. Samotný fakt, že se něco objevilo v rozhlase nebo tisku, však samozřejmě není důkazem pravdivosti. Bartleyho případ je tak nakonec možná zajímavější jako studie vzniku historické legendy než jako příběh neuvěřitelného přežití. Ukazuje, jak snadno může skutečná loď, skutečné místo a skutečná velryba vytvořit kulisu pro událost, která se nikdy nestala.
A přesto není možné s absolutní jistotou říct, kdo si příběh vymyslel. Nemáme jméno autora původní historky ani jednoznačný okamžik, kdy byla legenda poprvé vytvořena. Máme však něco jiného: chybějícího námořníka v lodních záznamech, popření ze strany kapitánovy manželky, absenci odpovídajících lékařských dokladů a řetězec publikací, které příběh spíše přebíraly, než ověřovaly. James Bartley se proto dnes jeví spíše jako hrdina námořnické legendy než jako doložený muž, který přežil uvnitř velryby.
Časová osa události
- Červen 1891 – U Gorlestonu poblíž Great Yarmouth je zabita přibližně třicet stop dlouhá velryba. Její vystavení přitáhne tisíce návštěvníků a kolem případu vznikají i humorné historky.
- Rok 1891 – V novinách se začíná šířit příběh námořníka Jamese Bartleyho, který měl být při lovu velryby svržen do vody a následně nalezen živý v jejím žaludku.
- 22. srpna 1891 – Yarmouth Mercury zveřejňuje zprávu o „muži v žaludku velryby“ a Bartleyho příběh získává jednu ze svých nejvlivnějších raných podob.
- 1896 – Příběh se objevuje v dalších publikacích a vzniká i verze prezentovaná jako Bartleyho vlastní vyprávění.
- 1896 – Henri de Parville zveřejňuje svou verzi případu v Journal des Débats. Později je jeho text používán jako údajný důkaz, že byl případ vědecky prověřen. Historik Edward B. Davis však upozornil, že de Parville vycházel z již existujících zpráv.
- 1906–1907 – V korespondenci zveřejněné v The Expository Times se objevují informace od Lloyd's a také vyjádření manželky kapitána Johna Killama, která celý příběh odmítá.
- 1938 – Časopis Nature se k Bartleyho příběhu vrací a označuje jej za mimořádně neuvěřitelnou historku, která se přesto dostala i do rozhlasového vysílání BBC.
- 1947 – Případ je znovu diskutován v časopise Natural History a podle pozdějšího přehledu Edwarda Davise jej cetolog Robert Cushman Murphy odmítl jako biologicky neudržitelný.
- 1991 – Historik vědy Edward B. Davis publikuje rozsáhlou studii A Whale of a Tale: Fundamentalist Fish Stories a na základě archivního pátrání dochází k závěru, že příběh nemá věrohodný faktický základ.
- 2013 – Smithsonian znovu analyzuje otázku, zda může člověka spolknout velryba. U vorvaňů připouští fyzickou možnost spolknutí větší kořisti, ale přežití uvnitř trávicího systému považuje za krajně nepravděpodobné.
- 2017 – Australian Geographic zveřejňuje další historické zpracování Bartleyho příběhu a připomíná, že jeho pravdivost nebyla nikdy spolehlivě doložena.
Zdroje:
