Článek
Začalo to už v letadle. Tleskat po přistání je ryze český zvyk, který sice už přebralo pár dalších více či méně podivných národů, přesto v tom vynikáme. Jelikož máme v rodině bývalého pilota, tak to není žádný výkřik do tmy, ale konstatování faktu. Poprvé jsem se tak styděl za to, že jsem Čech. Vlastně ne, po přistání v Burgasu to bylo už podruhé.
Stydím se za to, že jsem Čech!
První ruměnec moji tvář zahalil ve chvíli, kdy si o několik řad přede mnou rodinka vyndala s torny řízek a začala „svačinku“ v letadle konzumovat. Když pominu zápach z jídla, tak vůbec skutečnost, že tohle někoho napadne, je neuvěřitelná. Toto je ale opravdu už jen česká mentalita, něco podobného by nenapadlo ani vyhladovělého orangutana.
Ano, vím, co si možná říkáte. A já už to vím také. Udělali jsme velkou chybu, když jsme si zařídili zájezd s cestovní kanceláří. Mohli jsme se mnoha věcem vyhnout. Třeba i hromadnému čekání, až se poslední opozdilci doplíží do přistaveného autobusu, který se konečně rozjel do hotelu. Dvanáct zastávek cestou bylo úmorných, ale logických, když bylo třeba rozvést turisty po hotelech. Bydleli jsme až v tom posledním, u kterého autobus zastavil.
Nesebar je pro Čechy ráj, domluví se svojí mateřštinou, což je pro mnoho z nich zásadní předpoklad přežití
Vy jste Češi? To není dobré
Upocení a unavení jsme se vypotáceli ze dveří, popadli kufry a nastoupili na hotelovou recepci. Angličtina místních sice pokulhává, ale budiž, úsměvy to vynahradily. Ovšem jen do chvíle, než zjistili, že jsme Češi. Recepční úsměv na tváři rychle ztuhl. Až později jsme se dozvěděli, že partička Čechů, která byla v hotelu první letní turnus, dost vyváděla. I přes zákazy si tihle lidé nosili ručníky na lehátka, navíc ne vlastní osušky, ale ty, které měli na pokoji v koupelně. Nápisů, aby to nedělali, je po hotelu asi tisíc.
Zmíněná partička ale také prý hlučela do pozdních hodin, chlastali pivo na pokojích apod. A také kradli jídlo v hotelové restauraci, uklízečky ho nacházely všude možně. Když nám tohle místní vyprávěli, zase jsem se styděl za to, z jaké země pocházím. Místní provozovatel restaurace, jmenoval se Egor, také nemohl Čechům přijít na jméno. Povídal, že si nedávno objednali jídlo a pak utekli. Na otázku, jak věděl, že byli z Česka, odpověděl, že česká sprostá slova umí už roky a že tedy ví, jak mluvili. Tvrdil nám, že není dobré, když jsme Češi. Na to nebylo moc co říct.
Když se chcete zbavit davů, je třeba „odplout“ dál na moře
Tak kam dál, drazí Češi?
Pověstné ponožky v sandálech jsme samozřejmě také zaznamenali. Marek a Pavla, tak se jmenovali, bydleli v „našem“ hotelu. Tihle dva s oblibou vyráželi na pláž v sandálech a ty ponožky byly snad upletené babičkou jednoho z nich. Ale tohle je jen detail, tohle je vlastně úplně jedno. Ponožky sem, ponožky tam.
Mnohem horší je, jak se Čech na dovolené chová, než to, co nosí na sobě. Bohužel jsme za „burany“ už i v Bulharsku. Netřeba připomínat, že v Chorvatsku už nám nemohou přijít na jméno nějaký ten pátek. Tak kam budeme „expandovat“ dál? Naštěstí je těch zemí ještě docela dost.
