Článek
Jeho maminka patřila k prvorepublikovým hereckým hvězdám. Jiřina Štěpničková se rozhodla, že opustí socialistické Československo ve chvíli, kdy od režiséra Františka Čápa dostala pracovní nabídku z Rakouska. Vzala si pár věcí a tříletého syna Jirku, kterému řekla, že jdou za jeho tátou do Karlových Varů. Ilegální přechod státní hranice se však nepodařil, šlo totiž o tajnou policií nastraženou past. A Štěpničková se v tu ránu stala nepřítelem režimu. Dostala patnáct let natvrdo, její syn skončil v dětském útulku, jak s oblibou sám herec říká.
Herečky Světla Amortová, Soňa Neumannová, Světla Svozilová a Jarmila Švabíková pro svou kolegyni dokonce žádaly trest smrti. Štěpničková byla nakonec z kriminálu podmínečně propuštěna 10. března 1960, trest jí byl nakonec zkrácen o pět let.
Stěhování do Prahy
Půl roku trvalo, než ho tatínek Jiří Samec z „děcáku“ dostal. Žil s ním devět let na západě Čech, lázeňské město mu přirostlo k srdci. Nějakou dobu to vypadalo, že se bude Štěpnička věnovat malování, což byla velká vášeň právě jeho otce, jinak učitele výtvarné výchovy a tělocviku. Ve třinácti letech ho ale čekalo stěhování do Prahy, to když se jeho maminka vrátila z vězení a chtěla, aby žil s ní.
Začal potkávat slavné herce, režiséry i producenty, Martinu Fričovi říkal „strejdo“. Definitivně se pak o jeho hereckých ambicích rozhodlo během studií Gymnázia Jana Nerudy. Jeho spolužáky totiž byli Martin Štěpánek, Jaromír Hanzlík a další. Spolu s nimi navštěvoval amatérský divadelní soubor, DAMU pak byl další, vlastně logický krok. Po škole zamířil do divadla v Hradci Králové. Byl tam ale jen chvíli, přišel totiž srpen 1968 a změny. Štěpnička odešel do Státního divadla v Brně. Do Prahy se vrátil až v roce 1974, a to přímo do Národního divadla.
Příjmení si oficiálně nezměnil
Ani pak nebyl život Jiřího Štěpničky procházkou růžovou zahradou. Ať už si ale procházel čímkoli, přes šedesát let mu stála věrně po boku manželka Jana Říhová. Znali se spolu už ze studií na gymnáziu, cesta k jejich lásce ale nebyla vůbec jednoduchá. „Zatímco jiní se napřed milují a pak nenávidí, my jsme si nenávist odbyli hned na začátku a nakonec nás tak sblížila, že jsme se po letech vzali,“ vzpomínal Štěpnička.
Když si tedy nakonec přeci jen řekli slavnostní „ano“, jeho partnerka si nechala příjmení Říhová, nechtěla se totiž jmenovat Samcová. Právě tak se totiž její choť jmenoval. I když si několikrát zkoušel oficiálně změnit příjmení na Štěpničku, jak mu kamarádi od mládí říkali, nikdy nepochodil. Úřední byrokracie byla vždycky proti. Jejích vztahu to ale nijak nebránilo.
Ztráta milované manželky
Paní Jana mu nakonec porodila dvě děti, syna Jakuba a dceru Juditu. A i když jejich manželství nebylo bez problémů, nikdy ho neopustila. Když pak Jana Říhová zemřela, herce to velice sebralo. „Chybí mi na každém kroku. Nevím, co s tím mám dělat,“ tvrdil. On sám má o svém odchodu z tohoto světa poměrně jasnou představu. „Máma byla ateistka, ale říkala: „Víš, nahoře sedí takovej dědek a ten nás všechny řídí.“ A já to tak beru, že jsem řízený dědkem shora a ten rozhodne, kdy odejdu.“
Zdroje: denik.cz, ahaonline.cz, novinky.cz, blesk.cz, idnes.cz, kafe.cz, vlasta.cz, extra.cz
