Článek
Po úspěchu filmů Pelíšky nebo Pupendo se režisér Jan Hřebejk a scenárista Petr Jarchovský znovu inspirovali povídkami Petra Šabacha. Děj tentokrát zasadili do začátku 90. let, kdy se parta zahrádkářů, rybářů a karetních hráčů rozhodne vzít spravedlnost do vlastních rukou. Snímek se natáčel především na Libeňském ostrově v Praze, ale štáb zavítal také na Smíchov, Vyšehrad, do Hořína u Mělníka nebo Litoměřic.
Hřebejk později přiznal, že po několika vážnějších filmech chtěl natočit odlehčenou komedii, která bude bavit nejen diváky, ale i samotné tvůrce. „Naše tři poslední filmy měly spíš dramatičtější charakter, nyní jsme chtěli udělat film, který by udělal radost nejen diváků, ale i nám,“ uvedl. Výsledkem byla mozaika postav v typicky šabachovském duchu – plná drobných podvodníků, mariášníků, hospodských štamgastů i svérázných životních filozofů.
Polívka čekal jinou roli
Bolek Polívka původně věřil, že si zahraje hospodského Tondu. Když si přečetl scénář, právě tato postava ho nadchla nejvíc. Nakonec ale připadla Jiřímu Schmitzerovi a Polívka dostal roli bývalého kouzelníka Mrklase. Kvůli postavě musel každý natáčecí den podstupovat náročné maskování.
Umělá pleš byla natolik věrohodná, že jí uvěřili nejen kolemjdoucí, ale i část jeho známých. „Všem svým známým i neznámým musím vysvětlovat, že to, co vidí, je práce uměleckého maskéra a nikoliv pomsta přírody,“ usmíval se. Aby se vyhnul neustálým otázkám, často mimo plac nosil čepici.
Facka, která bolela doopravdy
Jedna z nejznámějších historek z natáčení se váže ke scéně, v níž Jíťa v podání Simony Babčákové přijde do hospody pro svého partnera Káju, kterého hraje Miroslav Vladyka. Záběr se dlouho nedařil. Vladyka totiž pokaždé instinktivně padal ze židle ještě dřív, než ho kolegyně stihla udeřit. Po několika opakováních už Babčákové docházela trpělivost. Při dalším pokusu proto dala facce skutečnou razanci. Výsledek byl sice přesvědčivý, ale herec si odnesl oteklou tvář, kterou musel štáb před pokračováním natáčení chladit ledem.
Hřebejk s Jarchovským do filmu ukryli několik drobných detailů, které ocení hlavně pozornější diváci. Přezdívka Francovka, kterou ve filmu používá postava Jiřího Schmitzera, není náhodná. Nejde jen o narážku na známou lihovou tinkturu, ale také o odkaz na stejnojmennou skladbu legendární undergroundové skupiny The Plastic People of the Universe.
Stejně tak zmínka o tom, že Tonda s barmanem Ludvou seděli na Borech na „šatonech“, vychází z reality. Šlo o vězeňskou práci spočívající v broušení bižuterie, která byla mezi vězni obávaná kvůli mimořádné náročnosti a velké zátěži pro zrak.
Miroslav Vladyka si z natáčení odnesl nateklou tvář
Mladý herec bojoval s trémou
Pro zkušené herce představovalo natáčení příjemné setkání s osvědčeným tvůrčím týmem. Úplně jinou zkušenost ale prožíval Mario Kubaš, který ztvárnil Jáchyma. Herec později přiznal, že kvůli své povaze a mírné sociální fobii nesl první natáčecí dny velmi těžce. Ocitl se po boku osobností, jako byli Boleslav Polívka, Jiří Schmitzer nebo Josef Somr, a zpočátku spíš mlčky pozoroval zkušenější kolegy, než aby se zapojoval do jejich debat.
Postupně však nervozita opadla a natáčení si začal užívat. „Když jsme tehdy přišli na soustředění před natáčením a já jsem si sednul a najednou tam byl Polívka, Somr, ta vražedná sestava U mě dobrý, věděl jsem, že to bude psychicky náročný. Třeba s Polívkou je to úžasný, protože on je tak kreativní, že nikdy repliku nezahraje stejně, pořád si s tím hraje. Samozřejmě jsem byl nervózní, úcta k těm lidem byla velká,“ vysvětloval.
Ve filmu se schovává i několik chyb
Fanoušci si během let všimli také několika anachronismů. Děj se odehrává na začátku 90. let, přesto se v některých scénách objevují prvky, které tehdy ještě neexistovaly. Jeden z chlapců má například tričko s motivem Pokémonů, kteří se objevili až o několik let později. V jiné scéně běží v televizi pořad Na stojáka, který v době, kdy se film odehrává, ještě nevznikl. Pozorní diváci si mohou všimnout i krátkého camea samotného Jana Hřebejka, který se objeví v závěrečné scéně u řeky.
Zdroje:
