Článek
Příběh o československých legionářích, zlatém pokladu a zradě se obvykle vypráví zjednodušeně. Legionáři prý zradili admirála Kolčaka, předali ho bolševikům a na oplátku si nechali zaplatit zlatem, ze kterého pak vznikla Legiobanka a část bohatství první republiky. Jenže realita byla mnohem složitější, špinavější a méně romantická. Nebyla to pohádka o pokladu, ale příběh o lidech uvězněných uprostřed cizí války, kteří hledali cestu domů.
Máme Československo, ale co legionáři?
Českoslovenští legionáři se po konci první světové války ocitli v paradoxní situaci. Jejich původní cíl byl splněn, protože Československo vzniklo. Jenže oni sami zůstali tisíce kilometrů od vlasti, v Rusku, které se mezitím propadlo do krvavé občanské války. Cesta na západ byla uzavřená, jediná možná vedla na východ, přes celou Sibiř do Vladivostoku. A právě tam se z obyčejného návratu domů stal strategický problém.
Transsibiřská magistrála byla tehdy víc než železnice. Byla tepnou, po které proudily zbraně, vojáci, zásoby i peníze. Kdo ji ovládal, měl moc. A legionáři ji postupně ovládli na obrovském úseku. Ne proto, že by chtěli vládnout Rusku, ale proto, že bez kontroly nad tratí by se nikam nedostali. Každý jejich vlak byl malou pevností a každý kilometr znamenal boj o přežití.
Spojenec Kolčak se stal problémem
Do toho vstupuje admirál Alexandr Kolčak. Muž s dobrodružným životopisem, polárník, námořní důstojník, kariérní voják carského Ruska. Po revoluci se stal „nejvyšším vládcem Ruska“ a symbolem boje proti bolševikům. Jenže jeho vláda měla daleko k ideálům. Byla tvrdá, autoritářská a plná represí. Pro mnoho obyčejných Rusů nebyl Kolčak zachráncem, ale dalším tyranem. Přesto ho západní mocnosti i československé legie nějaký čas podporovaly, protože představoval protiváhu rudé moci.
Kolčak měl pod kontrolou i ruský státní poklad, který byl jedním z největších na světě. Zlato, které původně patřilo carské říši, putovalo na východ, aby nepadlo do rukou bolševiků. Jenže už tehdy se začalo rozpadat. Část byla použita na financování armády, část zmizela v korupci, část se ztratila v chaosu války. Poklad nebyl jeden pevně střežený trezor, ale neustále se pohybující masa, ze které ubývalo rychleji, než by si kdo přál.
Když se Kolčakův režim začal hroutit, bylo jasné, že spojení s ním legionářům spíš škodí. Jeho armáda se rozpadala, bolševici postupovali a každá další vazba na „nejvyššího vládce Ruska“ znamenala větší riziko. Legionáři stáli před tvrdým rozhodnutím: buď zůstanou loajální a uvíznou v Rusku na neurčito, nebo Kolčaka obětují výměnou za volnou cestu domů.
Co vlastně zbylo z ruského pokladu?
Rozhodli se pragmaticky. Kolčak byl v Irkutsku vydán bolševikům a krátce nato popraven. Z historického odstupu to působí jako zrada. Z pohledu tehdejších legionářů to byl obchod. Tvrdý, morálně sporný, ale jediný, který jim mohl otevřít cestu k návratu. A právě tady se začíná mluvit o zlatě. Legenda říká, že legionáři si nechali zaplatit ruským státním pokladem a část ho odvezli do Československa. Že z tohoto zlata vznikla Legiobanka a že bez něj by první republika nebyla tak ekonomicky silná. Zní to lákavě. Skoro jako dobrodružný román.
Jenže když se na to podíváme blíž, zjistíme, že ruský poklad už v té době nebyl kompaktní celek. Rozpadal se měsíce, možná roky. Kradli z něj Kolčakovi úředníci, důstojníci, obchodníci i spojenci. Zlato mizelo po drobných i po vagonech. Část byla zcela legitimně utracena za výzbroj a zásoby, část skončila v kapsách lidí, kteří využili chaosu.
Legionáři rozhodně nebyli jediní, kdo měl ke zlatu přístup. A pravděpodobně nebyli ani těmi, kdo by ho „rozebrali“ v největším měřítku. Spíš se stali jedním z mnoha článků řetězce, na jehož konci byl rozpad původního státního pokladu. To ovšem neznamená, že by si z Ruska nepřivezli nic. Přivezli. Otázka zní, co to bylo.
Zdaleka to nebylo jen o zlatě
Část prostředků byla oficiální. Šlo o finance, které měli k dispozici jako armáda, zbytky zásob, věci získané obchodem a směnou. Část mohla být neoficiální, tedy menší či větší „přilepšení“, které bylo v prostředí války běžné a těžko kontrolovatelné. Představa, že by si každý legionář odvezl kufr zlata, je mýtus. Ale představa, že se k nám nedostalo vůbec nic, je stejně naivní.
Existence Legiobanky naznačuje, že kapitál z Ruska skutečně přišel. Jenže ten kapitál nebyl jen o zlatě. Byl o zkušenostech, obchodních kontaktech, vojenské organizaci, disciplíně a schopnosti fungovat v extrémních podmínkách. Legionáři si nepřivezli jen cenný kov, ale i know-how, které se v mladém státě hodilo.
Nebyli to zločinci v hollywoodském stylu
Do toho všeho patří i život samotných legionářů. Ten měl daleko k romantice. Spali ve vagonech, bojovali v mrazech, hladověli, trpěli nemocemi a měsíce žili v permanentním stresu. Transsibiřská magistrála byla jejich domovem i pastí. Pro mnoho z nich se návrat domů nikdy neuskutečnil. Někteří padli, jiní zmizeli beze stopy, další skončili v sovětských lágrech. Slavné transporty z Vladivostoku byly spíš symbol naděje než garance šťastného konce.
Proto otázka „ukradli legionáři ruský poklad?“ nemá jednoduchou odpověď. Pokud tím myslíme systematické vykradení státního zlata a jeho převoz do Prahy, pak spíš ne. Pokud tím myslíme, že se část ruského bohatství přes legionáře skutečně dostala do Československa, pak ano. Byla to směs pragmatismu, chaosu a lidské slabosti. Legionáři nebyli svatí, ale nebyli ani zločinci v hollywoodském smyslu slova. Byli to vojáci, kteří chtěli přežít a vrátit se domů.
Zdroje:
