Článek
Když se dnes mluví o rizicích stopování, zní to jako varování z jiné doby. Na konci 70. let to ale byla pro spoustu mladých lidí běžná forma cestování. Levná, dobrodružná a relativně důvěryhodná. Právě tehdy se Colleen Stan vydala z Eugene v Oregonu za přítelem do Kalifornie. A dělala to, co by nám dnes připadalo rozumné, tedy vybírala si, ke komu nastoupí, několik řidičů odmítla. Nakonec ji přesvědčil pár s dítětem v dodávce. Rodina přece působí bezpečně.
Ukázalo se, že zdání klame. Po zhruba půlhodině jízdy řidič odbočil z trasy. V tu chvíli se běžná cesta změnila v noční můru. Pod pohrůžkou nože Colleen spoutal, nasadil jí na hlavu improvizovanou „bednu“, která tlumila zvuk i výhled, a odvezl ji do svého domu v kalifornském Red Bluffu. Tam začalo její několikaleté věznění.
Život ve sklepě a hra na absolutní moc
První měsíce trávila připoutaná ve sklepě. Fyzické násilí, sexuální zneužívání i psychický nátlak byly na denním pořádku. Důležitou roli hrála i manipulace. Únosce ji přesvědčil, že patří do tajné organizace, která sleduje každý její krok. Pokud by se pokusila utéct, měla zemřít nejen ona, ale i její rodina. Dnes víme, že šlo o promyšlenou psychologickou taktiku – izolace, strach a závislost na pachateli často oběť paralyzují víc než zámky na dveřích.
Do příběhu byla zapletená i únoscova manželka. Nejdřív jako někdo, kdo o situaci věděl a toleroval ji, později jako osoba, která sama čelila partnerově manipulaci a násilí. Dynamika jejich vztahu byla složitá a rozhodně ne černobílá. Ukazuje to, jak toxické vztahy mohou postupně posouvat hranice toho, co lidé považují za „normální“.
Rakev pod postelí
Když se rodina přestěhovala do mobilního domu bez sklepa, přišel únosce s řešením, které zní až absurdně: dřevěná rakev schovaná pod postelí. Právě tam Colleen trávila většinu dne . Ve tmě, tichu a minimálním prostoru. Ven se dostala jen na krátkou dobu denně. Dlouhodobá smyslová deprivace a kontrola pohybu jsou přitom podle psychologů extrémně účinné nástroje, jak člověka zlomit.
Postupem času jí dovolil více pohybu po domě, pomáhala s dětmi a dokonce mohla kontaktovat rodinu. Z dnešního pohledu je těžké pochopit, proč neutekla. Jenže po letech manipulace, strachu a narušeného vnímání reality se její situace nedá posuzovat běžnou logikou. Odborníci tomu říkají trauma bonding, tedy silné emoční pouto mezi obětí a agresorem.
Zlom přišel zevnitř, pachatel dostal sto let
Rozuzlení nepřišlo díky dramatickému útěku, ale kvůli konfliktu mezi manželi. Když únosce porušil slib věrnosti, jeho žena se rozhodla říct Colleen pravdu o tom, že žádná tajná organizace neexistuje. Tím se zhroutil hlavní pilíř strachu, na kterém celé věznění stálo.
Colleen nakonec odešla. Policii ale nekontaktovala hned, i to je u obětí dlouhodobého zneužívání běžné. Oznámení podala až manželka pachatele. Následoval soud, kde se únosce snažil tvrdit, že šlo o dobrovolný vztah. Důkazy a svědectví ale mluvily jasně. Výsledkem byl trest přes sto let vězení.
Tenhle případ není jen kriminální historka z archivu. Je to připomínka, jak silná může být psychická manipulace a jak složité je postavení obětí. Ne vždy jde o fyzické zámky, někdy stačí strach, izolace a systematické narušování reality. Colleen si později vybudovala nový život pod jiným jménem a snažila se začít znovu.
