Článek
Herečka Věra Křesadlová (†81) se narodila v roce 1944 v Praze a vyrůstala v prostředí, které bylo spíš obyčejné než umělecké. O to zajímavější je, jak přirozeně se později pohybovala mezi herci, režiséry a výtvarníky. Sama tvrdila, že talent zdědila po babičce, která vyšívala mešní roucha, a že právě tam někde se v ní vzala trpělivost a cit pro detail. Studovala na uměleckoprůmyslové škole, kde se naučila pracovat rukama i přemýšlet obrazem. Ještě než se stala známější jako herečka, stihla si zahrát ve filmu Ikárie XB-1, což byl pro tehdejší československou kinematografii výjimečný počin.
Osudové setkání s Formanem
Zlom přišel ve chvíli, kdy zpívala v amatérské kapele Crystal a všiml si jí Miloš Forman. Nabídka účasti ve filmu Konkurs se pro ni stala vstupenkou nejen do světa filmu, ale i do světa Semaforu. Tam ji Jiří Suchý a Jiří Šlitr přijali s nadšením a ona se postupně stala pevnou součástí souboru. Právě Semafor byl pro Věru Křesadlovou místem, kde se cítila profesně nejvíc doma. Strávila tam pětadvacet let a často říkala, že atmosféra divadla jí dala víc než jakákoliv sláva.
Krásná Věra Křesadlová ve filmu Skřivánci na niti
Její vztah s Milošem Formanem byl od začátku složitější, než by se mohlo zdát. Ona byla mladá, spíš uzavřená dívka z konzervativního prostředí, on už výrazná osobnost s jasnými ambicemi. Zpočátku z něj měla dokonce strach, což později přiznávala s úsměvem. Postupně si k sobě našli cestu, narodila se jim dvojčata Petr a Matěj, ale jejich život nikdy nebyl klasickou rodinnou idylou. Forman byl ponořený do práce, ona zůstávala s dětmi v Československu a opírala se hlavně o pomoc svých rodičů. Přesto o něm nikdy nemluvila zahořkle. Spíš se snažila vysvětlovat, že film byl pro něj vším a že ona sama byla vychovaná k jinému typu života.
Vrátila se do Prahy
Rok 1968 a následné události jejich osudy definitivně rozdělily. Nejprve invaze vojsk Waršavské smlouvy a následná okupace Sovětským svazem, to bylo příliš. Věra se s dětmi vrátila do Prahy, protože cítila, že tady mají zázemí a budoucnost. Bylo to rozhodnutí praktické, možná i bolestné, ale typické pro její povahu. Šla za stabilitou. I tím se lišila od Formana, který dokázal riskovat a měnit život od základů. Od té doby se s Formanem viděla jen párkrát.
Vedle divadla se dál objevovala i ve filmech, hlavně na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Intimní osvětlení, Zločin v dívčí škole nebo Skřivánci na niti dnes patří ke klasice. Její role nebyly okázalé, ale vždycky působily přirozeně, jako by ani nehrála, jen byla sama sebou. To byla její největší herecká síla.
Rodina, která vždycky fungovala
Po roce 1989 se její život znovu proměnil. Práce na Pražském hradě u Václava Havla a Olgy Havlové pro ni byla další zkušeností úplně z jiného světa. Zároveň se postupně vracela k výtvarné práci. Vitrážové lampy ve stylu Tiffany nebyly jen koníčkem, ale vlastně návratem k tomu, co vystudovala a co jí bylo od začátku blízké. Tedy k tiché, soustředěné tvorbě.
V osobním životě měla štěstí na otce svých dětí. Vedle Formana byl důležitou postavou i režisér Jan Kratochvíl, s nímž měla syna Radima. Vždy zdůrazňovala, že oba muži se dokázali chovat velkoryse a že rodina, byť složená netradičně, fungovala překvapivě harmonicky. I to na ní bylo úžasné. Ona prostě viděla shodu tam, kde by jiní hledali konflikt. Zemřela 5. listopadu 2025.
