Článek
Vdaná byla Vlasta Chramostová dvakrát. S Bohumilem Pavlincem, který byl chvíli ředitelem brněnského rozhlasu, to ale nevyšlo. Zejména proto, že coby nadšený komunista během politických procesů skončil v ostravských dolech. Pro herečku to byl sešup jak po společenské, tak i finanční stránce. Právě peníze, ale i spory o politickou budoucnost, nakonec manželství ukončily.
V srpnu 1968 byli v ulicích
Chramostová pak nějakou dobu žila se sochařem Kondrádem Babrajem, se kterým měla syna. Bohužel v květnu 1963 měla autonehodu, sama byla těžce zraněná, malý Konrád ale zemřel. Psychicky ji to naprosto položilo. Až do vlastní smrti si vyčítala, že za tragédii mohla ona. Alespoň částečnou útěchu našla u Stanislava Miloty, kterého jí osud „postavil“ do cesty.
Bylo toho hodně, co museli překonat. V roce 1968 Chramostová nadobro „vystřízlivěla“ ze svého komunistického nadšení. V noci na 21. srpna byla v ulicích a pomáhala manželovi natáčet vše, co se dělo. Společně tak dokumentovali zvěrstva, která páchali vojáci „spřátelených“ armád. Jejich materiály se dokonce dostaly do zahraničí.
Trest za statečnost přišel brzy
Trest na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat. Milota musel odejít z barrandovských ateliérů, Chramostová začala být soudruhům trnem v oku jen o něco málo později. Zákaz práce dostala definitivně v roce 1973. V té době už byli s Milotou dva roky ve svazku manželském. Herečka několikrát skončila v nemocnici, komunistické represe snášela jen těžko.
Manželé se protloukali, jak mohli. Soukromé podnikání za minulého režimu příliš nefrčelo, jejich výroba skleněných lamp se tedy brzy stala předmětem zájmu policie. Chramostová však chtěla stále hrát, dočkala se ale až po revoluci. Dostala práci v Národním divadle a návrat na scénu si s nadšením užívala. Ovšem ne dlouho, přišla totiž rána, které spousta lidí odmítala uvěřit.
Manžela následovala za 8 měsíců
Na veřejnosti se totiž objevily informace, že Chramostová v padesátých letech spolupracovala s StB. Ona, bojovnice proti komunismu! Byl to zkrátka šok. Uvažovala o sebevraždě, skončila na psychiatrii. Vždycky tvrdila, že nikomu neublížila, pro mnoho lidí však byla nejen signatářka Charty, ale také žena, která udávala jiné lidi.
Ona sama to nikdy nepopírala, ve své autobiografii pak přiznala, že spolupracovala proto, že měla strach a chtěla dělat svoji práci. Naštěstí se humbuk kolem ní brzy utišil a ona se zase mohla naplno vrhnou nejen do práce, ale i do náruče milovaného manžela. Když zemřel, tak v jednom z posledních rozhovorů řekla, že její život byl krásný, dokud její partner žil.
Osud jí však dopřál, aby se s ním velmi brzy znovu shledala. Svou lásku následovala za pouhých osm měsíců. Věděla, že na ni čeká. Tak moc bylo jejich pouto silné, tak moc se milovali.
Zdroje: iprima.cz, denik.cz, rozhlas.cz, lidovky.cz, respekt.cz
