Článek
Povinná vojenská služba v Armádě České republiky zanikla téměř po 140 letech, když tehdejší prezident Václav Klaus podepsal 18. listopadu 2004 odpovídající zákony. Názory na to, zda ji opět zavádět, se různí. Téměř jednoznačná shoda mezi odbornou veřejností však panuje v tom, že už se nikdy nesmí vrátit v takové formě, v jaké byla před rokem 1989.
S návrhem na tříměsíční povinnou vojnu přišel například předseda Motoristů Petr Macinka. Nesetkal se však s pochopením. „V tuto chvíli je to nesmysl – ani na několikaměsíční povinnou vojnu nemáme teď potřebnou infrastrukturu a kapacity, například ubytování nebo instruktory,“ řekl například ministr vnitra Vít Rakušan z hnutí STAN, s čím souhlasí třeba i bývalý šéf resortu obrany Lubomír Metnar (ANO).
Ponižovat člověka není správné
Celá řada pamětníků povinné vojenské služby by ji s radostí zavedla. Argumentují tím, že mladí vojnu potřebují jako sůl apod. Ovšem další skupina těch, kteří byli na vojně zejména za dob vlády komunistů, je zásadně proti. „Neblázněte. Bylo to peklo na zemi. Šikana, podmínky nedůstojné člověka. Tohle opravdu vracet nechceme,“ vysvětlil nám Jaroslav Komárek, který sloužil u 41. samostatného dopravního dělostřeleckého oddílu.
Podle jeho názoru je nejlepším řešením kvalitní, profesionální armáda. „Nahánět kluky do zeleného proti jejich vůli, to je prostě nesmysl. Čímž neříkám, že by člověk neměl mít základní znalosti o zbraních či základní výcvik. Jsem pro. Ale jen pro ty, co to opravdu chtějí.“ Sám si z vojny odnesl celou řadu vzpomínek, většinu z nich se však snažil vytěsnit. Zastává názor, že nadávat člověku, nutit ho se ponižovat jen pro pobavení nadřízených, není správné. „Když dneska slýchám pamětníky, jak nostalgicky vzpomínají, je mi z nich špatně. Nevím, jaký blázen by chtěl návrat takových časů.“
Sovětští velitelé byli ještě horší
Jaroslav Komárek se setkal s názory, že dril a pevná ruka udělají z mladých mužů chlapy. Souhlasí s tím ale jen částečně. „Tím, že z někoho vytlučete duši, zavřete ho do skříňky a pustíte ze svahu nebo budete dusit pod dekou, určitě pevnějšího ducha nezajistíte. Spíš s takového nebožáka uděláte trosku.“ Sám byl na vojně obětí šikany. Měl však štěstí v tom, že se dokázal bránit. „Nebyl jsem žádný vychrtlý klučík. Cvičil jsem a posiloval dávno před vojnou. Takže to na mě zkusili, ale dostali co proto. Pak jsem měl klid. Mnoho jiných na tom ale tak dobře nebylo,“ zavzpomínal.
Nevadily mu pochody, spaní pod širákem či fyzická práce. To je podle Komárka v pořádku, o tom je vojna. Také o učení nových dovedností či zjišťování, jak to chodí jinde. „Měli jsme několikrát družbu s kluky ze Sovětského svazu. Bylo to fajn, většina z nich byli normální chalani jako my. Jejich velitelé sice byli ještě horší než ti naši, ale to jsme řešit nemuseli.“
Lidé si více pomáhali
Komárek nepatří mezi lidi, kteří šmahem odsuzují vše, co minulý režim přinášel. Vidí i pozitivní věci, které však podle něj nepřicházeli díky vládě jedné strany, ale díky tomu, že lidem nezbylo nic jiného, než se postarat. „Komunisté jsou svoloč, pod to se klidně podepíšu. Ale tehdy byli lidé více semknutí. Pomáhali si, stavěli jsme třeba dětská hřiště, protože město by to nikdy neudělalo. Těch věcí bylo hodně. Nechci návrat starých časů. Ale tvrdit, že bylo všechno hrozné, je příliš laciné.“
Pokud jde o armádu, ta byla podle něj v žalostném stavu. Chybělo prakticky všechno, od munice, kvalitní velitele až po infrastrukturu a odpovídající zázemí. „Sice jsme cvičili, abychom se ubránili „zlým imperialistům“. Jenže na nás by stačili i sedláci s vidlemi. Ale co, to bylo. Věřím, že takové věci se už nikdy nevrátí.“
Zdroj: autorský článek
