Článek
Ve výcvikovém roce 1964/65 (od října do října) zahynulo pří výkonu vojenské služby 237 vojáků a 429 jich utrpělo těžké zranění. Za pouhý jeden rok! A to není zdaleka všechno. Další výcvikový rok si služba v ČSLA vyžádala 281 mrtvých, následující dva výcvikové roky 278 a 268 obětí. Až v roce 1972 klesl počet tragických úmrtí pod 200 případů ročně. A kdo ví, co se dělo před rokem 1964. Podle historiků jsou čísla za éry Klementa Gottwalda ještě daleko vyšší.
Komunisté nepotřebovali imperialisty
Někteří mladí muži si vzali život sami, protože neunesli šikanu či život v často drastických podmínkách. Další umírali při nehodách i vinou špatného vybavení a techniky. Ostatně, komunistický režim se příliš nezabýval tím, jaké mají vojáci podmínky ke službě vlasti. S trochou nadsázky se dá říct, že na Československo žádní imperialisté útočit nemuseli, totalitní režim své lidi masakroval sám svou nemohoucností a nekompetentností. Problém byl samozřejmě i v lidských zdrojích. Našli se skvělí velitelé. Ovšem i tací, kteří dělali brancům ze života peklo a přehlíželi prohřešky „mazáků“.
Pravdou je, že se i dnes najdou lidé, kteří na volnu za socialismu nostalgicky vzpomínají. „Argumentují tím, že vojna přeci dělala z chlapců chlapy a že dnes jsou mladíci bačkory. Něco na tom je, to nepopírám. Ovšem jen cvok se může těšit z doby před rokem 1989. Vojna byla odrazem režimu, ukazovala, jak neschopný a nebezpečný je. Já si odkroutil dva roky a byl rád, že to mám za sebou,“ zavzpomínal si Antonín Dolejš, který sloužil u 77. protiletadlové raketové brigády v Ostravě. Ta byla součástí 2. divize protivzdušné obrany státu.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byla více než polovina důstojníků pronásledována, mnozí byli nuceni odejít
Někteří kluci museli mazákům platit
I vzpomínky pana Dolejše vlastně odpovídají na otázku, jak je možné, že během vojenské služby umíralo tolik mladých kluků, jak bylo popsáno výše. Podle něj totiž jen málokdo řešil, jestli je například zdravotní stav jednotlivých vojáků dostatečný na to, aby absolvovali zimní pochod s přespáním ve sněhu pod hvězdami. „Pokud si někdo stěžoval, odpovědí mu bylo, že není na dovolené, ale na vojně. To byla taková univerzální odpověď na vše. Já problémy neměl. Jako syn řezníka jsem měl měl už jako puberťák v ruce bourací kladivo a makal odmalička na statku. Spousta kluků přišla v podstatě ze školy a nevěděli, co si počít.“
Právě tito mladíci pak byli terčem mazáků. Nejrůznější vtípky, nižší příděly jídla, protože část museli odvádět těm, kteří jim vládli pevnou rukou. „Byli tam tři, čtyři mazáci, kteří neměli slitování. Když přišel balík z domova, probrali ho a většinu si nechali pro sebe. Někdo jim musel dokonce platit. A když je někdo naštval, zavřeli ho do takové plechové skříňky, zamkli a pustili ze svahu. Jen zázrakem se tehdy nikdo nezabil. Ale zlomeniny byly běžné,“ nastínil Antonín Dolejš, jak to u jeho útvaru chodilo.
Sloužit musel prakticky kdokoli
Přítrž jejich řádění udělal až za rok nový velitel. „To byl moc fajn chlap. Bohužel ale u nás vydržel jen pár měsíců. Pak ho převeleli někam na Slovensko, pokud si dobře vzpomínám. A povýšili. Otázka je, jestli to měl za odměnu, nebo za trest.“ Po jeho odchodu se všechno vrátilo do starých kolejí. „Mazáci byli ještě drsnější. Mstili se za to, že proti nim někteří kluci vystoupili, když viděli podporu velitele. Děly se tam hrozné věci, nerad na to vzpomínám,“ doplnil Antonín Dolejší.
Bohužel za totality byl do služby vlasti nabrán prakticky kdokoli. Vyhnuli se jí jen opravdoví invalidé, případně lidé s konexemi. Sloužit ale museli osmnáctiletí kluci, kteří byli psychicky labilní, tělesně slabí, s vážnými alergiemi a třeba i s křivými zády. Právě ti se pak stávali terčem nechutných útoků těch, kteří si mysleli, že jsou něco víc.
Zdroje: seznamzpravy.cz, cnn.iprima.cz, e15.cz, domaci.hn.cz, vzpomínky Antonína Dolejše
