Článek
Povinná vojenská služba je dnes v mnoha zemích na pořadu dne. I v České republice se občas toto téma dostane do popředí, vesměs pak ale zase zapadne. Byť zejména s ohledem na agresi Vladimira Putina na Ukrajině a jeho imperialistickým choutkám by si myšlenka možná zasloužila víc, než jen mávnutí rukou s tím, že to nakonec nějak dopadne. Jedno je však jisté - dnešní profesionální armáda se vůbec nedá srovnávat s tou, na kterou si spousta lidí vzpomene v souvislosti s komunistickým režimem. A samozřejmě i kdyby dnes byla povinná vojenská služba, bylo by to úplně něco jiného než za totality. Naštěstí!
Stovky mrtvých vojáků ročně
Socialistická vojna nebyla žádný med. Ročně umíraly stovky mladých mužů. Například jen ve výcvikovém roce 1966/67 zahynulo při výkonu vojenské služby nebo v souvislosti s ní 278 vojáků, dalších 397 utrpělo těžké zranění. Jen mezi lety 1964 až 1989 nepřežilo službu v Československé lidové armádě 3843 mužů, což potvrzují statistiky Vojenského historického ústavu. „Podle mého názoru jsou tato čísla ještě nízká. Viděl jsem tam věci, které bych nepřál ani největšímu nepříteli,“ vzpomínal na svou službu vlasti Jaroslav Král. Jeho „domovem“ byla tehdy 71. kanónová dělostřelecká brigáda se sídlem v Žamberku.
Jediné, co ho tehdy těšilo byl fakt, že skončil v relativně dobré vzdálenosti od Prahy, kde bydlel. Někteří jeho kamarádi narukovali na Slovenskou, výjimkou nebyl například Trenčín či Košice. Nutno říct, že pan Král není žádný poseroutka. V mládí hodně cvičil, na vojnu se tak dostal ve skvělé fyzické kondici. „Nechtěl jsem modrou knížku, u odvodu jsem nic nehrál. Prostě jsem přišel, přijal, co říkali a zase jsem šel. Když nad tím tak přemýšlím, možná proto mě neposlali ke všem čertům.“ Přesto nebylo připraven na to, co ho čeká.
Kluci to hrozně odnášeli
Jeho výhodou bylo, že kromě fyzičky měřil téměř dva metry. Nevypadal tedy jako někdo, na koho je radno si vyskakovat. Byť to mnozí zkusili. „Šikana byla na denním pořádku. Kluci, kteří se nedokázali bránit, dostávali hrozné kapky. Po pár měsících se sháněli po všem možném, co by jim ulevilo od bolesti. Psychické i fyzické,“ vysvětloval Jaroslav Král. Dle jeho slov s tím nadřízením nic nedělali do chvíle, než se někdo vážně zranil, pak nastalo horečné shánění po řešení, aby se vše ututlalo a nedostalo se to „výš“.
Pan Král si uvědomuje, že mnoho mužů dnes vzpomíná, jak si dva roky na vojně užili. Podle něj jsou to ale buď jen pozéři, kteří chtějí být zajímaví, nebo blázni. „Jen opravdový blázen může vzpomínat na ty příšerné podmínky. Neřeším teď stravu či ubytování, přeci jen jsme nebyli z cukru. Mám na mysli ty věci kolem, kvůli kterým se z normálních mladíků staly trosky.“ Jaroslav král přiznal, že několikrát proti „mazákům“ vystoupil. Když ale zjistil, že to nemá smysl, tak toho nechal. Smířil se s tím, že je tam každý za sebe a staral se o své věci.
Lidé umírali v době míru
Když se dnes otvírá téma možného zavedení povinné vojenské služby, pak Král je hodně skeptický. Zároveň ale uznává, že doba je někde jinde. Totalita je pryč, s ní i prakticky komunistů, jejichž hlavní myšlenkou bylo, aby se socialistická armáda ubránila imperialistickým nepřátelům.
To, že během služby vlasti umíralo v době míru tolik mladých chlapců, nikoho příliš nezajímalo. „Byla to zvrácená doba, v mnoha ohledech. Díky Bohu za to, že je pryč. Dnes armáda vypadá jinak, jsou to profíci. A věřím, že i z branců „z lidu“ by dnešní velitelé dokázali udělat muže a ženy, kteří budou vědět, co se zbraní a jak se bránit případnému napadení.“
