Článek
Práce taxikáře bývá často označována za jednu z nejrizikovějších profesí. Řidiči převážejí neznámé zákazníky, často v nočních hodinách a na místa, kde nejsou kamery ani svědci. Přesto se dlouhá léta zdálo, že podobné útoky patří spíše do zahraničních kriminálních statistik. Rok 2014 ale ukázal, že ani Česká republika není vůči podobným případům imunní. První vražda se odehrála 30. ledna 2014. Dvaačtyřicetiletý taxikář přijal zákazníka v centru Prahy.
Nejprve to vypadalo na loupežné přepadení
Podle pozdější obžaloby si muž nechal nařídit cestu směrem k Lukám pod Medníkem. Na odlehlé silnici byl řidič několikrát střelen do hlavy. Pachatel následně tělo ponechal ve voze, s automobilem se vrátil zpět do Prahy a zaparkoval jej v ulicích hlavního města. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by šlo o začátek série. Kriminalisté pracovali především s verzí loupežné vraždy.
Případ ale nabral zcela jiný rozměr o více než dva měsíce později. V noci z 10. na 11. dubna 2014 zmizeli další dva taxikáři. Oba během několika hodin přijali poslední zákazníky, odjeli z centra Prahy a už se nevrátili. Jejich těla byla později nalezena na cyklostezce u Uhříněvsi, oba byli zastřeleni zezadu do hlavy. Také jejich vozy pachatel odvezl zpět do metropole a odstavil je v různých částech města. Kriminalisté už tehdy měli téměř jistotu, že všechny tři vraždy spolu souvisejí.
Věděli, že hledají jednoho pachatele
Rozhodující roli sehrála balistika. Expertiza potvrdila, že ve všech třech případech byla použita stejná střelná zbraň a policie tak věděla, že hledá jediného pachatele. To ale bylo prakticky vše. Oběti se navzájem neznaly, pracovaly pro různé taxislužby a mezi nimi neexistovala žádná osobní vazba. Pachatel si je vybíral náhodně a nezanechával po sobě téměř žádné přímé stopy.
Taxikáři měli právem strach, někteří odmítali podezřelé zákazníky
Vyšetřovací tým proto musel začít doslova od nuly. Kriminalisté analyzovali tisíce telefonních spojení, kamerové záznamy z ulic, pohyb mobilních telefonů i výpovědi desítek svědků. Prověřovali stovky taxikářů, zákazníků i lidí z drogového prostředí. Každá drobná stopa mohla znamenat průlom, ale stejně tak mohla být slepou uličkou.
Atmosféra mezi pražskými taxikáři mezitím houstla. Řada z nich začala odmítat noční jízdy na odlehlá místa. Někteří si pravidelně hlásili trasu dispečerům, jiní si mezi sebou telefonovali po každé dokončené zakázce. Objevily se i případy, kdy řidiči odmítli zákazníka, pokud chtěl jet mimo město nebo do špatně osvětlených lokalit. Strach nebyl přehnaný, protože pachatel útočil bez zjevného varování a oběti neměly prakticky žádnou možnost obrany.
Tvrdil, že je naprosto nevinný
Policie nakonec vytipovala Davida Virguláka, tehdy pětatřicetiletého recidivistu závislého na drogách. Už při jeho prvním zadržení našli policisté peněženku jednoho ze zavražděných taxikářů. Virgulák tvrdil, že ji pouze našel. Před soudem svou verzi zopakoval a odmítl, že by měl s vraždami cokoli společného. „Jsem naprosto nevinný, vražd jsem se nedopustil, je to jeden velký policejní omyl. Taxíky po Praze nejezdím,“ prohlásil při hlavním líčení. Tvrdil také, že ze střelné zbraně nikdy nevystřelil a řízení automobilu téměř neovládá.
Jeho obhajoba ale postupně narážela na stále větší množství důkazů. Kriminalisté zjistili, že se v době vražd pohyboval v místech, která odpovídala trase pachatele. Ve vozech zavražděných taxikářů byly nalezeny jeho pachové stopy a znalci na jeho oblečení zajistili povýstřelové zplodiny. Ani jeden z těchto důkazů by samostatně nestačil k odsouzení. Společně ale začaly vytvářet obraz, který se pro obžalovaného stával stále nepříznivějším.
Pachové stopy ve všech autech
Vyšetřování se postupně stalo učebnicovým příkladem případu, v němž neexistoval jediný rozhodující důkaz. Policie neměla přímého svědka vražd, pachatel se nikdy nepřiznal a vyšetřovatelům se nepodařilo zajistit ani vražednou zbraň. Přesto se podařilo vytvořit soubor vzájemně se podporujících důkazů, které podle soudů vylučovaly jiný rozumný závěr než Virgulákovu vinu.
Mravenčí práce policie se nakonec vyplatila a pachatel byl dopaden
Státní zástupce Vladimír Pazourek při závěrečné řeči upozornil, že vyšetřování nestojí na jediné stopě. „Pachové stopy byly nalezeny ve všech autech,“ připomněl soudu. Současně zdůraznil, že u obžalovaného byla nalezena peněženka jednoho ze zavražděných taxikářů a znalci na jeho oblečení prokázali přítomnost povýstřelových zplodin. Podle žalobce právě propojení všech těchto skutečností vytvořilo ucelený důkazní řetězec.
Obhajoba naopak zpochybňovala především pachové stopy. Argumentovala tím, že samy o sobě nemohou prokázat vinu a že jde pouze o podpůrný důkaz. Soud s tímto názorem částečně souhlasil, pachové stopy skutečně nepovažoval za rozhodující. Zdůraznil ale, že byly jen jednou z mnoha částí rozsáhlého důkazního řetězce, který zahrnoval také výsledky balistických expertiz, telekomunikační data, pohyb obžalovaného, nález odcizených věcí i další kriminalistické expertizy.
Hlavní motivací byly peníze
Tento přístup je v českém trestním právu označován jako uzavřený řetězec nepřímých důkazů. Znamená to, že jednotlivé stopy samostatně nemusejí prokazovat vinu, dohromady ale vytvářejí logický celek, který nepřipouští jiné rozumné vysvětlení. V kauze taxivraha sehrál tento princip zásadní roli.
Podle obžaloby byl motivem především zisk peněz. Pachatel se dlouhodobě pohyboval v drogovém prostředí a potřeboval finance na heroin. Získané částky přitom byly poměrně nízké, často šlo jen o několik tisíc korun a osobní věci řidičů. Právě nepoměr mezi minimálním ziskem a mimořádnou brutalitou útoků kriminalisty zpočátku překvapoval.
Znalci z oboru psychiatrie a psychologie popsali Virguláka jako člověka s poruchou osobnosti, u něhož drogová závislost významně ovlivňovala rozhodování. Podle jejich závěrů však netrpěl duševní nemocí, která by vylučovala trestní odpovědnost. Byl proto plně příčetný a schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání.
Stále tvrdil, že nikoho nezabil
Městský soud v Praze v prosinci 2016 uznal Davida Virguláka vinným ze tří vražd, loupeží a dalších trestných činů. Uložil mu výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Předseda senátu při odůvodnění rozsudku zdůraznil mimořádnou brutalitu činů, jejich opakování i vysokou pravděpodobnost, že by pachatel mohl zabíjet znovu. Ani po vynesení rozsudku Virgulák svou vinu nepřiznal. Když jej soudní stráž odváděla ze soudní síně, prohlásil pouze: „Nikoho jsem nezabil.“ Vrchní soud v Praze následně rozsudek potvrdil, neuspělo ani dovolání k Nejvyššímu soudu a později ani ústavní stížnost. Případ tak definitivně skončil pravomocným doživotním trestem.
Kauza měla významný dopad také na fungování taxislužeb. Řada společností začala ve větší míře vybavovat vozy GPS monitoringem, kamerami nebo tísňovými tlačítky. Některé dispečinky zpřísnily kontrolu nočních jízd a zavedly pravidelné ověřování polohy řidičů. Přestože podobné bezpečnostní prvky existovaly už dříve, právě série vražd z roku 2014 urychlila jejich širší zavádění.
Případ taxivraha dodnes patří mezi nejznámější kauzy české kriminalistiky. Nejen kvůli tomu, že si vyžádal tři lidské životy, ale také proto, že ukázal význam pečlivé kriminalistické práce. Bez trpělivého skládání desítek nepřímých důkazů by se pachatele s velkou pravděpodobností nepodařilo usvědčit.
Časová osa případu
- 30. ledna 2014 – zavražděn první pražský taxikář u Luk pod Medníkem.
- 10.–11. dubna 2014 – během jediné noci jsou zavražděni další dva taxikáři u Uhříněvsi.
- 22. dubna 2014 – policie zadržuje Davida Virguláka.
- 21. listopadu 2016 – začíná hlavní líčení u Městského soudu v Praze.
- 20. prosince 2016 – soud ukládá Davidu Virgulákovi doživotní trest.
- 6. června 2017 – Vrchní soud v Praze potvrzuje doživotní trest.
- 11. prosince 2018 – Ústavní soud odmítá Virgulákovu stížnost.
Zdroje:
