Článek
Když Yvonne Přenosilová (†76) v patnácti nazpívala Roň slzy, nebyla to jen další dívka s mikrofonem. Ona totiž měla barvu hlasu, která zněla dospěleji, než odpovídalo jejímu věku. Navíc si nehrála na hvězdu. Publikum to poznalo prakticky okamžitě. Stejně rychle ale přišly i okolnosti, které její život stočily jinam, než by si tehdejší idol mládeže nejspíš vybral.
Otec z ní chtěl mít kluka
Její dětství mělo do bezstarostnosti daleko. Rodinný příběh se psal už za války na Blízkém východě, kde se seznámili její rodiče. Otec, původně strojní inženýr, sloužil v zahraniční armádě, matka měla kořeny v Rakousku a před nacismem utekla s rodinou do Palestiny. Po válce se vrátili do Československa. Brzy však poznali, že jeden totalitní režim vystřídal druhý. Otec se po roce 1948 dostal do hledáčku komunistů, skončil ve vězení a pak v dolech. Yvonne byla malá, ale atmosféra strachu a nejistoty se do rodiny otiskla.
Hudba pro ni byla nejdřív domácí záležitost. Otec miloval spirituály a různá setkání u klavíru byla u Přenosilů běžná. Právě tam se ukázalo, že dcera má mimořádný hlas. Nebyl školený, ale měl sílu a přirozený cit pro rytmus. Zároveň to doma neměla jednoduché, jelikož tatínek byl voják tělem i duší a vyžadoval disciplínu. „Otec chtěl mít kluka a podle toho mě vychovával. Nehrála jsem si s panenkami a často mě mlátil gumovým řemenem, až jsem měla jelita po těle, která jsem ukazovala spolužákům,“ vzpomínala. Možná i proto v ní brzy vyrostla samostatnost a jistá odolnost vůči nepohodlí.
Yvonne Přenosilová s bývalým prezidentem Václavem Klausem
V roce 1968 přišel zlom
Rodiče jí ale dopřáli vzdělání, jazyky a hudbu. Zkoušela tenis, klavír, různé kroužky, ale nakonec si ji našel zpěv. Parta muzikantů ji slyšela zpívat a doporučila, ať se drží mikrofonu spíš než rakety. Netrvalo dlouho a dostala se do okruhu lidí kolem tehdejší populární scény. Její raná kariéra byla krátká, ale intenzivní. Patřila k prvním u nás, kdo přirozeně zpívali rhythm and blues a rock’n’roll bez „křeče“.
Velkou zkušeností pro ni byl pobyt v Londýně v sedmnácti letech. Zpívala tam v rádiu, natáčela a nasávala atmosféru města, kde byla pop music doma. Pro holku z Prahy to byl jiný svět. Setkání se slavnými muzikanty pro ni byla zážitkem, stejně, jako móda a další „nevídané“. věci. Zlom přišel v roce 1968. Podepsala manifest Dva tisíce slov a po srpnové okupaci se rázem ocitla pod tlakem. Výhrůžné telefonáty byly na denním pořádku. Otec, poučený vlastní zkušeností s režimem, rychle pochopil, že situace není dobrá.
Komunisté jí nedali pokoj
Krátce po okupaci tak zpěvačka odjela do Rakouska k příbuzným. Stejně jako mnoho jiných věřila, že jde o dočasné řešení. Nakonec z toho bylo více než čtvrt století mimo domov. Na rozdíl od některých emigrantů měla výhodu v jazycích, protože plynně mluvila německy i anglicky. Zkoušela znovu hudební kariéru, ale politika ji dostihla i za hranicemi.
Komunisté ji nenechali na pokoji, stále se ji snažili očerňovat. A vydavatelé se báli konfliktů s československými institucemi, už domluvené spolupráce se tak rozpadaly. Přenosilová postupně pochopila, že zpěv ji neuživí tak, jak by si představovala. Našla si ale jinou cestu.
Pracovala jako letuška u British Airways a na tu dobu vzpomínala jako na šťastnou kapitolu. „Práce na letišti mi ukázala jiné perspektivy. Bavilo mě odbavovat letadla, starat se o lidi. Sebehorší nadávky po mně sjížděly jako po hadovi. Jen jsem se líbezně usmívala,“ vysvětlovala před časem v rozhovoru pro časopis Reflex. V letadle poznala i svého budoucího manžela.
Syn pro ni byl radostí i trápením
Za německého právníka Andrease von Schuckmanna se v roce 1978 se provdala, a díky tomu se i ona oficiálně stala baronkou von Schuckmann. Manželství ale nevydrželo. Po rozvodu zůstala sama se synem, pracovala například v Rádiu Svobodná Evropa jako hudební redaktorka, což pro ni bylo přirozené spojení profese a exilové zkušenosti.
Po roce 1989 začala znovu jezdit do Česka a s překvapením zjišťovala, že si ji lidé pamatují. Označení „legenda“ jí bylo spíš nepříjemné. Nikdy se tak neviděla. A ještě na jednu zajímavost upozorňovala: „Po roce 1989 jsem nenatočila nové věci, což je všeobecně známo, protože by to ani nemělo smysl. Lidi chtějí stejně pořád ty staré písničky,“ usmívala se. Nejcitlivější téma pro ni byl syn. Když se rozhodovalo, kde bude žít, nakonec zůstal v Německu.
Nesla to těžce a celý život se mu snažila pomáhat, i finančně, když to potřeboval. Ve stáří Přenosilovou trápily zdravotní potíže, o kterých ale moc nemluvila. Navenek energie a humor, starosti si nechávala pro sebe. Zemřela v září 2023 v Praze.
Zdroje: blesk.cz, idnes.cz, denik.cz, cnn.iprima.cz, plus.rozhlas.cz, seznamzpravy.cz, časopis Reflex 19/2021
