Článek
Nedávno tragicky zemřelodevítileté dítě z České republiky, když celá rodina vjela do vojenského prostoru v okolí města Knin. Češi to udělali úmyslně, přesto že všude v okolí visí cedule s nápisy, které vstup zakazují. Navíc, pokud se zeptáte místních, důrazně varují, aby se kdokoli tomuto místu jen přibližoval. Dobře vědí, co se může stát. Život malého dítěte je otřesným připomenutím, že nerespektovat nařízení se nevyplácí.
Víme, kteří nejsou vítaní
Není to ale zdaleka jediná věc, které Čechy v očích Chorvatů diskvalifikuje. „Víte, vy jste většinou fajn lidi. Ale chováte se, jako kdyby vám to tu patřilo,“ řekl nám padesátiletý Josip, který vlastní obchod s koženým zbožím ve městě Zadar na pobřeží Jaderského moře. Ví, o čem mluví, s českými turisty se stýká už mnoho let.
Stejně mluví i jeho manželka Eva. Ta říká, že by se mělo některým Čechům zakázat cestovat do její země. „Nechceme je tady. Jedna rodina sem jezdí už čtyři roky. Chovají se hůř a hůř. Horší než Rusové. Naši přátelé mají podobné zkušenosti. Není to tak, že nemáme rádi Čechy, ale někteří nám škodí,“ vysvětluje sympatická brunetka, která dokonce v České republice půl roku žila. „Když jsem studovala, mohla jsem si pro stáž vybrat Prahu, Vídeň, nebo Berlín. Zvolila jsem Prahu, je to krásné město. A skvělí lidi. Bohužel pár šílenců vám kazí pověst.“
Nic nerespektujete
Když se Josipa a Evy ptáme, v čem přesně je problém, nejprve o tom nechtějí mluvit. Říkají, že se stejně nic nezmění, tak je to podle nich jedno. Nakonec jsou ale přeci jen sdílnější. „Podívejte se, mám tu docela drahé věci,“ začíná Josip a ukazuje prstem dokola. Má pravdu, nejde o napodobeniny, v jeho obchodě najdete pouze značkové oblečení a doplňky. „A teď si vezměte, že sem přijde pět, šest Čechů. V ruce chleba, který ukusují, na sobě plavky, ze kterých kape voda. Přitom před vchodem je obrovský nápis, že v plavkách se dovnitř nesmí. Nechal jsem ho tam dát i ve vaší řeči. Zabrání jim to v něčem? Absolutně ne.“
Podle něj je největší problém, že někteří Češi nerespektují v podstatě nic. „To si nedovolí Němec, Rus, Albánec ani Američan. Nikdo. Jen lidi od vás. Proč? Co to s vámi je, jak vás vychovávají? Já vím, že nejste všichni takoví. Ale tihle lidi, co chodí ke mně, takoví jsou. Proto říkám, že nemají v naší zemi co dělat. A pokud by to mělo znamenat, že se zakáže vstup všem Čechům, tak ať,“ rozohnil se Josip.
Mám rodinu, pochop to
Když za chvíli vychladne, poplácá mě po zádech a říká, že ví, že já jsem dobrý kluk. V očích má však jasně vidět, že kdyby ochránil svůj obchod tím, že mě někdo okamžitě odveze za chorvatské hranice, tak by nebyl proti. „Mám rodinu. Ta je pro mě vším. Nejsem rybář, nejsem prodejce nějakých cetek. Já se vypracoval a tenhle obchod vlastním včetně domu, ve kterém stojíš. Stálo mě to hodně úsilí a peněz. Nikdo mi to nevezme.“
Na jednu stranu se cítím ukřivděný a asi i malinko uražený. Na stranu druhou ho chápu, rozumím jeho postoji. Tím spíš, že dobře vím, jak se český turista dokáže chovat. Některý, tohle slovo je důležité. Jak říkal Josip - nejsme všichni stejní.