Článek
Nikdy by mě nenapadlo, že budu ve svém životě řešit parkování na vyznačeném místě pro invalidy dřív, než před dovršením svého důchodového věku. Ale jak se říká „člověk míní, život mění“.
A tak se stalo, že ve svých 30 letech mám postiženého syna, který se měl narodit zdravý. Všechny testy v těhotenství i po odběru choriových klků z placenty dopadly dobře. Z porodnice jsme si odnášeli zdravě vypadající miminko, ale čas ukázal, že tomu tak není.
A teď k jádru problému. Měla jsem za to a byla jsem tak i poučena od příslušného úřadu, že pokud je syn vlastníkem průkazky ZTP/P mohu využívat parkování na místech pro invalidy. Samozřejmě těch veřejných, které nejsou označeny konkrétní registrační značkou a tudíž jsou pro každého s průkazkou přístupné. Omyl.
Takové parkování má totiž svá vlastní, nepsaná pravidla a pokud je neznáte, brzy prozřete.
To, že na parkovacích místech pro invalidy parkují mnohdy lidé bez průkazky (protože přece spěchají) mě nijak nepřekvapilo. Co mě ale překvapilo, je jejich reakce na moje upozornění, že by tam stát neměli. Nejednou jsem se dočkala nadávek, ujištění, že nemohou za to, že mám postižené dítě a samozřejmě konstatování, že na rozdíl ode mě oni spěchají do práce. (Jen dodám, že ačkoliv mám postiženého syna, jsem zaměstnaná a pracuji na poloviční úvazek, manžel je také zaměstnaný a to na úvazek plný). Naivně jsem si myslela, že když někdo neoprávněně parkuje na místě pro invalidu a je na to upozorněn, chytne se za nos, omluví, odjede a život jde dál. Další omyl.
Věc, která mě ale překvapila ještě víc, je to, že při parkování na místech pro invalidy probíhá jakýsi souboj, nenápadná válka.
Vysvětlím.
Pokud jste majitel parkovací průkazky ZTP nebo ZTP/P a chcete na nějakém takovém místě zaparkovat, tak to logicky uděláte jen v případě, že je toto parkovací místo volné. Pokud na něm již stojí někdo jiný, musíte jet zaparkovat jinam.
Ovšem, pokud je to místo volné a vy na něm zaparkujete, ještě nemáte vyhráno. Může se totiž stát, že chvíli po vás přijede jiný člověk s průkazkou a pokud vás zastihne dřív, než od auta odejdete, tak souboj začíná. Prohlídne si vás (případně postiženou osobu, kvůli které tam parkujete ) od hlavy až k patě a začne soud. A výsledkem tohoto soudu je tvrzení, že vaše postižení ( případně postižení osoby, kterou přepravujete) není tak vážné jako jejich postižení( to přece každý pozná pouhým okem za 2 minuty) a proto máte místo opustit a zaparkovat jinde. A příště už tam neparkovat! To pro případ, že by mělo opět dojít k setkání a stejnému času parkování.
Koukám na ceduli zprava, zleva, raději jdu blíž, ale ať koukám jak koukám, nikde nevidím dodatek, jaké postižení má přednost, nebo které postižení je míň a které víc.
A bohužel se mi to nestalo jen jednou.
Ale co teď s tím? Má se zavolat policie aby rozhodla, kdo je víc postižený a může tam tedy parkovat? Nebo s sebou pro tyto případy máte nosit lékařskou zprávu a po jejím přečtení pak s druhým zájemcem o místo prokonzultovat, kdo je tedy ten více postižený a patří mu místo?
Nejsem žádná hyena. Snažím se chovat k lidem s respektem a být ohleduplná. Nedávám veřejnosti „sežrat“ postižení mého syna. Ze života se umím radovat i navzdory tomu, co se stalo. Mám milující rodinu, druhého zdravého syna a podporu širší rodiny. Nemůžu si ale pomoci, myšlenka na to, že mám po zaparkování na volné místo pro invalidy zpětně řešit, zda je můj syn dost postižený na to, abych tam mohla stát je ubíjející. Vždyť to místo bylo prázdné, když jsem na něj parkovala. Evokuje to ve mně otázku, zda bych tedy i chleba v obchodě raději neměla nechat v regálu a nekupovat si ho pro případ, že by někdo prišel po mně a chleba chtěl, ale on už by tam nebyl? Co když by ho někdo potřeboval víc než já, ale já si ten poslední vzala dřív?
Přece to nemůže fungovat tak, že pojedu zaparkovat na místo pro invalidy a než zaparkuju, tak se budu 5 minut rozhlížet, zda se neblíží někdo další, kdo by tam chtěl parkovat?
