Článek
Vzpomínám, jak jsem před lety dostala schválené téma bakalářské práce. Nadšená, ostatně jako vždy na začátku jakéhokoliv projektu, jsem naklusala do knihovny - pozor, internet byl ještě velmi okrajový zdroj - nabrala vytipovanou literaturu, dotáhla to domů a sedla k počítači, že teda jdu psát.
Jasně, nejdřív bylo potřeba literaturu pročíst, pak taky doplnit další, když chyběly informace, dělat výpisky a všechno to kolem, z čeho nakonec kýžená bakalářka (a později diplomka) vznikne. Všechny ty přípravné práce a kroky, to je jen okolo. Protože to jediné, co se nakonec bude počítat, je ten proklatý dokument o počtu XX stran dostatečně odborného textu, přílohy v to nepočítaje (laskavý čtenář doplní konkrétní číslo dle vlastní zkušenosti, nebo z doslechu).
Tehdy jsem poprvé narazila na „autorský blok“.
Za předchozí „kariéru“ - rozuměj, základní a střední školu a nějaké ty letní brigády pro mne nebyl problém vyplivnout na požádání sloh na dané téma a v daném formátu. Maturitní práci - sci-fi povídku v rozsahu rukou psaných 4 stran A4 o 100 % překočených, mi češtinářka velmi chválila - a to jsem psala v totálním nervu, protože od malička nesnáším jakýkoliv pocit zkoušení nebo testování. (O tom třeba někdy jindy.) Poznámka stranou, od nějaké doby se slohové práce píšou při maturitě na 150 slov nebo tak nějak? Vtipné.
I v průběhu studia bylo třeba psát eseje, zprávy, nebo třeba semestrální práce. Jenže to stejně jako na těch nižších školách bylo tematicky a rozsahově mnohem koncentrovanější a nakonec i dost dirigované požadavky. Jenže bakalářka, to je úplně jiné kafe (a diplomka totéž na druhou). To je najednou hromada myšlenek z většiny všech těch jednotlivých předmětů, informace z mnoha zdrojů a to všechno má mít hlavu, patu, nějakou hlavní nosnou myšlenku a ještě to musí být čitelné a taky mít nějaký přínos.
Tak tedy sedím před otevřeným Wordovým dokumentem. Proboha, odkud mám začít - nějakou osnovou pro budoucí obsah? Mám si nasypat odstavce na přeskáčku, jak mne budou napadat? Co takhle závěr, abych věděla, kam chci dojí? Ať to zkouším, jak chci, jakákoliv technika, kterou mne naučili v kurzu akademického psaní, všechno selhává v jediném bodě. Všechny ty geniální myšlenky se zrácejí na cestě z mozku do klávesnice. Napíšu větu, a celou ji mažu. Začnu bodovou osnovu, ale ne, nějak je tam všechno zpřeházené. Zkouším vypsat nějaké ty přímé úryvky, které půjdou do citací, jenže to je nuda, to je jen opisování, to mne nebaví. Ach jo.
Zkrátím to. Bakalářku jsem napsala a odevzdala v termínu. Se závěrem se vedoucí práce i oponent ztotožnili, plagiátu jsem se nedopustila a tak jsem mohla mít dobrý pocit z dokončené práce. Akorát, že vůbec. Otevřela jsem ji asi po pěti letech při čištění PC a zhrozila se. Proboha, co je to za text. Jak tohle vůbec mohlo projít?
Střih.
Po bakaláři jsem přijala první místo v korporátu. Pak tu najednou byly děti. A pak se chci vrátit po mateřské, tak si při posledním robátku dodělám ještě vejšku na inženýra. Doplním poznatky z oboru, vrátím se mezi lidi, pro HR ukážu schopnost multitaskingu, aby děti nebyly téma pohovoru. Tentokrát vím, do čeho jdu, vím čemu se mám vyhnout a diplomkové téma jsem si ušila úplně na míru. To přece musí jít samo. (Jo, a internet - ten už je všude, jenže to si nesmíte vybrat téma tak specifické, že vám nijak nepomůže.) Tak kdo si to myslíte, prosím, zkopírujte si předchozí odstavce ve své mysli do tohoto místa. Protože za výtvorem toho úžasného elaborátu stojí úplně stejný pocit zmaru jako u té bakalářky - na začátku psaní, v jeho průběhu, a nakonec i po tom následném znovupřečtení po několika letech.
Střih číslo dvě.
Přicházejí blogovací platformy. Internet je tak běžný jako vzduch, který dýcháme, a je možné se vyjádřit ke každému druhému článku v podobě komentáře. A člověka to tak láká - někdy s autorem tak moc souhlasí, že mu chce dát vědět. Někdy souhlasí s odporujícím komentářem a chtěl by dát vědět komentujícímu. A navíc, na rozdíl od těch akademických prací je to přece můj názor. Ten je můj, ten si můžu napsat, jak chci. Tak proč to nejde? Proč znova a znova přichází ten proklatý blok. Prostě to, co je v hlavě, na tom papíře (rozuměj, displeji) vypadá prostě úplně jinak. Tady nechci tenhle cynismus. Proboha, to nemá být vtipné. Ale ne, tohle mělo být vtipné. Ach pane, došly mi znaky. Jé, tohle už někdo napsal dřív a líp. Poznáváte se v tom?
Sleduji na Médium.cz některé autory a autorky, u jiných mne zaujme nějaký článek, tak se vrátím přes jméno autora k jejich předchozím textům. A všem jim závidím. Ne zvěřejnění nebo sledovanost (když to vidím já, viděli to i jiní, protože to zveřejnili), ne erudici nebo zábavnost (podle zaměření jejich textů). Závidím jim, že jsou evidentně opakovaně schopni napsat text, který je čtivý, má nápad, a vypadá, jako že jim to nedalo ale vůbec žádnou práci.
A já už po třetí začínám psát svůj první výtvor na této platformě, po desáté měním perex, po dvacáté titulek a stále nejsem přesvědčená, že mám začátek, střed a konec, které spolu nějak souvisejí.
