Článek
Když si je zavolali do soudní síně, většina z nich měla pocit, že jde o občanskou povinnost. Něco jako volby. Něco jako sčítání lidu. Nikdo z nich si nepřipouštěl, že za pár dní budou rozhodovat o tom, jestli cizí člověk stráví příštích patnáct let za mřížemi. Nebo jestli půjde domů.
Účetní, skladník, studentka, učitelka, důchodce. Lidé, kteří včera řešili nájem, děti, práci, večeři. Dnes seděli v porotě a dívali se na obžalovaného, jako by to byl předmět. Případ. Spis. Ne člověk.
Systém jim říká, že jsou „hlas lidu“. Že právě oni zaručují spravedlnost. Že laický pohled je pojistka proti zneužití moci. Jenže realita je mnohem temnější. Laický pohled totiž znamená i laické chyby. Laické předsudky. Laické emoce. A laický strach z odpovědnosti.
Porotci nerozumí právním pojmům. Nerozumí důkazním standardům. Nechápou rozdíl mezi pravděpodobností a jistotou. Nerozlišují mezi dojmem a faktem. Pro ně je „působí vině“ často silnější než „není prokázáno“.
A přesto mají poslední slovo.
Během procesu se učí za pochodu. Snaží se pochopit znalecké posudky, technické termíny, rozpory ve výpovědích. Ale mozek si mezitím dělá vlastní zkratky. Nechápe detaily, tak se opře o emoce. O sympatie. O to, kdo je přesvědčivější. Kdo mluví klidněji. Kdo pláče ve správný moment.
Obžalovaný, který je nervózní, je podezřelý. Klidný obžalovaný je chladný. Ten, co mlčí, něco skrývá. Ten, co mluví moc, lže. Pro laika neexistuje správné chování. Každé je špatně. Protože se hodnotí pocit, ne realita.
Amatéři mají ještě jednu zásadní slabinu: nejsou trénovaní na pochybnost. Právník ví, že pochybnost je základ spravedlnosti. Laik ji vnímá jako osobní selhání. Jako slabost. Jako neschopnost se rozhodnout.
„Já nevím“ je v porotě nebezpečná věta. Znamená zdržení. Konflikt. Další hodiny zavření v místnosti. A tak většina raději řekne „asi jo“, než aby přiznala nejistotu. Nejistota je nepohodlná. Verdikt je pohodlný.
Další problém je odpovědnost. Ve skupině se rozpustí. Nikdo není vinen sám. Nikdo nenese trest. Nikdo se nemusí dívat obžalovanému do očí po letech a říct: zničil jsem ti život. Je to kolektivní rozhodnutí. Kolektivní vina. Kolektivní alibi.
A právě to je na porotním systému nejděsivější. Že dává obrovskou moc lidem, kteří za ni nenesou skutečné následky.
Soudce půjde domů. Porotci půjdou domů. Novináři napíšou titulek. A jeden člověk půjde do cely. Sám. Bez kolektivu. Bez hlasování. Bez pocitu, že se může rozpustit v davu.
Amatéři často věří autoritám víc než důkazům. Když prokurátor mluví sebejistě, berou to jako pravdu. Když obhájce působí nervózně, berou to jako slabost. Nerozlišují mezi stylem projevu a obsahem. Vnímají divadlo, ne fakta.
Porota je tak spíš publikum než soud. Sleduje příběh. Hledá hlavního hrdinu a hlavního padoucha. Potřebuje drama, motiv, vysvětlení. Reálné případy jsou ale chaotické, neúplné, plné mezer. A mozek laika ty mezery nenávidí. Tak si je doplní sám.
Ne podle pravdy. Podle logiky příběhu.
Největší paradox je, že čím je případ složitější, tím je porota méně kompetentní. Technické důkazy, expertní analýzy, statistiky – to všechno laik nedokáže správně vyhodnotit. A tak se opře o to jediné, čemu rozumí: o vlastní intuici.
Jenže intuice je plná předsudků. Předsudků o vzhledu, chování, původu, pohlaví, věku. O tom, jak „vypadá vrah“. Jak „vypadá oběť“. Jak „by se měl chovat nevinný člověk“. Realita do těch šablon skoro nikdy nezapadá.
A tak se spravedlnost mění v sociální experiment. V psychologickou hru. V rozhodování lidí, kteří nejsou školení, nejsou chránění před vlastními emocemi a nejsou připravení nést následky.
Otázka nezní, jestli se porota může mýlit.
Otázka zní, kolik omylů je společnost ochotná tolerovat, jen proto, že se tváří jako demokracie.
Protože když o životě rozhodují amatéři, nejde už o spravedlnost. Jde o loterii. O kombinaci nálad, sympatií, únavy, dominantních osobností a strachu z odpovědnosti.
A ten, kdo prohraje, nezíská druhý pokus.
Jen rozsudek.
A ticho za zavřenými dveřmi cely.
