Článek
Představte si, že se uprostřed noci probudíte, podíváte se na hodiny a zjistíte, že jsou teprve dvě ráno. Většina lidí by se pravděpodobně začala nervózně převalovat a přemýšlet, kolik hodin spánku jí ještě zbývá. Jenže naši předkové by možná vůbec nepanikařili. Pro ně totiž nebylo nic zvláštního na tom, že se po několika hodinách spánku probudili, vstali z postele a nějakou dobu zůstali vzhůru. Teprve potom se znovu uložili a pokračovali v druhé části nočního odpočinku.
Historici tento způsob označují jako dvoufázový neboli rozdělený spánek. Nešlo přitom o výjimečný zvyk několika podivínů, ale o poměrně rozšířený způsob nočního odpočinku, který je doložený v historických pramenech z různých částí Evropy. Lidé nepočítali s tím, že musí prospat celou noc bez jediného přerušení. Jejich noc měla dvě hlavní části, mezi kterými byla přirozená přestávka.
První spánek začínal obvykle několik hodin po setmění. V dobách, kdy neexistovalo elektrické osvětlení a svíčky či olejové lampy byly poměrně drahé, neměli lidé mnoho důvodů zůstávat dlouho vzhůru. Po práci, večeři a základních domácích povinnostech se odebrali do postele. Spali přibližně do půlnoci a poté přišlo období, kterému se v anglických pramenech říká first sleep, tedy první spánek.
Po probuzení ale nenásledovalo okamžité vstávání do práce. Někteří lidé zůstávali v posteli a povídali si s partnerem, jiní vstali, přiložili do ohně, pomodlili se nebo se věnovali drobným domácím činnostem. V některých případech využívali tuto dobu k návštěvě sousedů nebo intimnímu životu. Noční hodiny zkrátka nemusely znamenat pouze spánek.
Po jedné až několika hodinách se lidé znovu uložili ke druhému spánku. Ten pokračoval až do svítání, kdy začínal další pracovní den. Celková délka odpočinku se samozřejmě lišila podle ročního období, zaměstnání, společenského postavení i konkrétního člověka.
Zajímavé je, že o tomto zvyku se nedozvídáme pouze z odborných lékařských textů. Zmínky o prvním a druhém spánku se objevují v literatuře, denících, soudních záznamech i dalších historických dokumentech. Historik Roger Ekirch, který se tomuto tématu podrobně věnoval, shromáždil velké množství dokladů o tom, že rozdělený spánek byl v minulosti v Evropě běžnou součástí života.
Zvyk měl podle historických pramenů několik praktických důvodů. Tím nejdůležitějším bylo světlo. Před rozšířením elektrického osvětlení se život řídil mnohem více střídáním dne a noci. Jakmile se setmělo, lidé měli jen omezené možnosti, jak pokračovat v běžných činnostech. Svíčky, louče a olejové lampy něco stály, a proto nebylo rozumné svítit celou noc.
Důležitou roli hrála také samotná organizace domácnosti. Lidé žili často ve společných prostorách, kde se několik členů rodiny dělilo o jednu místnost nebo dokonce jednu postel. Noční přestávka mohla být příležitostí k rozhovoru, modlitbě nebo vyřízení drobných záležitostí, aniž by člověk rušil ostatní během jejich spánku.
S příchodem průmyslové revoluce se ale všechno začalo měnit. Práce v továrnách, pevně stanovené pracovní směny a postupně také elektrické osvětlení přinesly úplně jiný režim. Lidé začali přizpůsobovat spánek hodinám, které určoval zaměstnavatel, škola a moderní městský život. Postupně se prosazovala představa, že správná noc znamená jeden souvislý blok spánku.
Právě v této době se začalo měnit také vnímání nočního probouzení. To, co bylo dříve považováno za běžnou součást noci, se postupně začalo spojovat s nespavostí a zdravotními problémy. Lékaři na přelomu 18. a 19. století začali věnovat větší pozornost nepřerušovanému spánku a někteří lidé se začali obávat, že jejich noční probouzení není normální.
Znamená to ale, že bychom se dnes měli vrátit ke dvěma spánkovým směnám? Rozhodně ne tak jednoduše. Historický výzkum sice ukazuje, že rozdělený spánek byl v minulosti rozšířený, ale odborníci se dodnes přou o to, jak běžný skutečně byl a zda všechny dobové zmínky o prvním a druhém spánku popisují skutečné dlouhé přestávky mezi jednotlivými částmi noci. Historik Niall Boyce například v odborné studii z roku 2023 upozornil, že některé prameny lze vykládat i jiným způsobem. Roger Ekirch, který teorii rozděleného spánku dlouhodobě zkoumá, naopak v následné odborné reakci z roku 2024 své závěry obhajoval.
Zajímavé jsou také experimenty se skupinami lidí žijícími bez přístupu k elektrickému osvětlení. Ani u nich se však nepotvrdilo, že by se všichni pravidelně probouzeli uprostřed noci na několik hodin. Neexistuje tedy jediný univerzální spánkový režim, který by platil pro všechny lidi v minulosti i současnosti.
Přesto je na tomto historickém zvyku něco fascinujícího. Dnešní člověk často považuje probuzení ve dvě ráno za začátek nepříjemné noci, zatímco někteří naši předkové by v něm možná viděli naprosto obyčejnou přestávku. Jejich životní rytmus byl jiný, světlo mělo jinou cenu a noc nebyla jen časem, který je potřeba co nejrychleji prospat. Osm hodin nepřerušovaného spánku, které dnes považujeme za samozřejmost, totiž nebylo vždy jedinou představitelnou podobou nočního odpočinku.
Zdroje:
- Roger Ekirch – Sleep in Western Culture
- Roger Ekirch – Reflections on Have We Lost Sleep?
