Článek
Když dnes otevřeme ledničku, pravděpodobně nás ani nenapadne přemýšlet o tom, jestli je sýr nebezpečný, zda nám ovoce způsobí nemoc nebo jestli jsou houby vhodné k jídlu. Jednoduše si vybereme, na co máme chuť. Ve středověku ale lidé přistupovali k jídlu úplně jinak. Některé potraviny, které dnes považujeme za naprosto obyčejné, měly pověst problematických pokrmů. Důvodem nebyla jen špatná zkušenost s otravou. Velkou roli hrály tehdejší lékařské představy, náboženství, společenské postavení i pověry.
Jedním z nejzajímavějších příkladů je sýr. Dnes ho najdeme téměř v každé domácnosti a existují stovky druhů, od obyčejného eidamu až po drahé zrající speciality. Ve středověké Evropě však nebyl jeho společenský status zdaleka tak jednoznačný. Především vyšší vrstvy ho často považovaly za hrubou a těžko stravitelnou potravu, která se hodí spíše pro venkovany a chudší obyvatele. Šlechta si zakládala na odlišné stravě, která měla odpovídat jejímu postavení.
Zajímavé je, že sýr nebyl odmítán pouze kvůli chuti. Středověká medicína vycházela z antické teorie čtyř tělesných šťáv. Podle ní měl být člověk zdravý tehdy, když v jeho těle panovala správná rovnováha. Jednotlivým potravinám se proto přisuzovaly určité vlastnosti, například teplé, studené, suché nebo vlhké. Lékaři věřili, že nevhodně zvolené jídlo může tuto rovnováhu narušit a způsobit zdravotní potíže. Sýr byl často považován za těžký pokrm, který zatěžuje trávení. Postupně si ale získával lepší pověst a některé druhy se dostaly i na stoly bohatších lidí.
Podobně zvláštní pověst mělo také ovoce. Dnes nám lékaři doporučují pravidelně jíst jablka, hrušky nebo jiné čerstvé plody. Ve středověku však někteří lékaři varovali před jejich konzumací, zejména pokud se jedla syrová. Podle tehdejších představ mohla určitá ovoce nepříznivě působit na žaludek a vyvolávat zažívací potíže. Zvlášť podezřelé byly plody, které se snadno kazily nebo byly považovány za příliš studené a vlhké.
To ovšem neznamená, že by se lidé ovoce vyhýbali úplně. Jedli ho čerstvé, sušené i tepelně upravené. Oblíbené byly například ovocné koláče a různé vařené pokrmy. Rozdíl spočíval především v tom, jakým způsobem a v jakém množství se konkrétní potravina konzumovala. Tehdejší lékařské rady totiž často doporučovaly upravovat jídlo tak, aby jeho údajně problematické vlastnosti nebyly tak výrazné.
Ještě větší nedůvěru vzbuzovaly houby. Dnes jsou žampiony, hříbky nebo lišky běžnou součástí kuchyně, ale v minulosti představovaly pro mnoho lidí poměrně velkou neznámou. Některé druhy byly samozřejmě jedovaté a otravy nebyly ničím výjimečným. Problém spočíval v tom, že lidé neměli dnešní znalosti o rozlišování jednotlivých druhů. Nebylo proto snadné poznat, které houby jsou bezpečné a kterým je lepší se vyhnout.
Nedůvěra k houbám přetrvávala také v pozdějších staletích. Například anglický lékař Tobias Venner ve 30. letech 17. století označoval houby za nezdravé a varoval před jejich konzumací. Považoval je za podivné výrůstky země a tvrdil, že mohou škodit lidskému organismu. Jeho názory ukazují, jak dlouho se některé předsudky kolem obyčejných potravin udržovaly.
Další zajímavou kapitolou byly ryby. Dnes je považujeme za zdravou součást jídelníčku, ale ve středověku se jejich konzumace řídila také náboženskými pravidly. Křesťané měli během postních období omezovat maso, a právě ryby se staly důležitou alternativou. To ale neznamená, že je všichni považovali za zdravé. Tehdejší lékaři posuzovali jednotlivé druhy podle svého systému tělesných šťáv a někteří lidé se rybám vyhýbali kvůli obavám z jejich škodlivých účinků. Dokonce se dochovaly zprávy o pacientech, kteří po konzumaci určitých ryb onemocněli a jejich potíže byly připisovány právě tomuto jídlu.
Velmi zajímavé je, že některé potraviny nebyly odmítány kvůli svému skutečnému složení, ale kvůli tomu, odkud pocházely a kdo je jedl. Jídlo totiž ve středověku nebylo pouze otázkou hladu. Bylo také symbolem společenského postavení. To, co bylo považováno za vhodnou stravu pro chudého rolníka, nemuselo být přijatelné pro šlechtice. Sýr, luštěniny nebo některé druhy zeleniny mohly být vnímány jako příliš obyčejné a nedůstojné pro vyšší vrstvy.
Ještě větší zmatek by dnes mohl způsobit příběh brambor a rajčat. Obě potraviny dnes patří k základům evropské kuchyně, ale jejich cesta na evropské stoly nebyla jednoduchá. Je však důležité upřesnit, že ve středověké Evropě ještě nebyly běžně dostupné. Brambory i rajčata se sem dostaly až po objevení Ameriky na konci 15. století a v průběhu 16. století. Brambory zpočátku vzbuzovaly nedůvěru, protože patřily do stejné rostlinné čeledi jako některé jedovaté rostliny. Objevovaly se také obavy, že mohou způsobovat malomocenství. Rajčata zase získala pověst jedovatých plodů, částečně kvůli svému příbuzenskému vztahu k nebezpečným rostlinám z čeledi lilkovitých.
Právě u rajčat se navíc objevuje zajímavé historické vysvětlení. Bohatí Evropané v minulosti jedli z cínových talířů, které mohly obsahovat olovo. Kyselé rajče mohlo při kontaktu s takovým nádobím uvolňovat olovo, což vedlo k otravám. Lidé však tehdy neznali skutečnou příčinu zdravotních problémů a podezření padalo na samotné rajče.
Na celé historii stravování je fascinující především to, jak moc se naše představy o jídle mění. Některé potraviny, které dnes automaticky považujeme za zdravé a bezpečné, měly v minulosti pochybnou pověst. Jiné byly naopak vyhrazené bohatým, přestože jejich výživová hodnota nebyla nijak výjimečná. Naši předkové se přitom nerozhodovali pouze podle chuti. Jejich jídelníček ovlivňovaly lékařské teorie, náboženské zákazy, společenské rozdíly i obyčejný strach z neznámého. A možná právě proto bychom se dnes měli na některé staré stravovací zvyklosti dívat s větším pochopením. To, co nám připadá samozřejmé, mohlo být pro člověka před několika staletími naprostou záhadou.
Zdroje:
- The Medieval Review - Cheese, Pears, and History in a Proverb
- Durham University - Medieval Diet and Lifestyle
