Den v ráji dlouhodobé péče

Následující text je satira inspirovaná reálnou zkušeností z praxe na oddělení následné péče. Postavy i situace jsou literárně zpracované, ale atmosféra a otázky, které vyvolávají, jsou skutečné. Text není namířen proti cizincům pracujícím ve zdravotnictví – právě naopak. Bez nich by mnohá zařízení dnes vůbec neměl kdo držet v chodu. Kritika míří na systém, ne na lidi.

Ráno, nástup na směnu. Nejprve probíhá identifikační hra - poznat, kdo je sestra a kdo sanitář je součástí adaptačního procesu. Uniformy jsou variabilní, jmenovky minimalistické a komunikace probíhá v mezinárodním režimu „ruce-nohy“.

Zjišťuji, že kompetence se neurčují podle vzdělání, ale podle toho, kdo právě ví, kde je teploměr, případně, vede ten, který má zrovna klíče.

Sice je ještě tma, ale asi je už ráno. Vzbudili mě, nebo jsem se vzbudil sám? Někdo přišel, něco říkal. Nevím, nerozuměl jsem. Možná jsem měl už vstát, možná jsem už vstal. Vlastně ještě ležím.

S nevěřícími pohledy objevujeme revoluční metody vrstvení při právě probíhajících ranních hygienách u pacientů. Zavřené dveře, soukromí a jistá míra studu jsou přežitek. Dvě inkontinenční pomůcky na sebe. „Aby neproťéklo,“ zazní s vážností, kterou by ocenila i NASA při návrhu raketoplánu. Výsledek? Neproteklo. Zato vzniká mikroklimatický ekosystém, na který by bylo možné získat grant.

Je mi teplo. Hodně teplo. Chtěl jsem říct, že mě to tlačí. Řekl jsem to? Nevím. Paní něco odpověděla, možná byla i milá.

Snídaně na následné péči je gastronomickým zážitkem s minimalistickými prvky. Čaj se vydává při snídani, dle zásluh i kakao. Další várka až v jedenáct. Hydratace mezi tím je otázkou víry a vnitřní síly. Nádobí je přežitkem buržoazie. Papírový ubrousek zvládne všechno - od podnosu po existenciální podporu. Příbor je přidělen při příjmu. Stává se osobním talismanem. Myje se? Teoreticky ano. Prakticky je to vztah na celý pobyt. A stabilita je důležitá.

Mám lžíci, hrnek čaje, kus vánočky a papírový ubrousek. Lžíci jsem měl i včera. Poznám to, včera byla gulášovka, co je na ní ještě zaschlá. Myslím, že jsem ji tu měl i vloni. Někdo říkal, že je moje. To je hezké, ještě něco mám.

Jazyková bariéra je inovativní terapeutický nástroj. Pacient něco říká. Personál něco odpovídá. Obě strany získávají pocit, že interakce proběhla. Empatie je univerzální jazyk - jen někdy chybí titulky.

Čas hygieny se nese v duchu pokračování gurmánských zážitků. Suchá kůže se při převlékání lůžek sype jako strouhaný parmazán, nehty pacientů vypadají jako drápy orla bělohlavého z dokumentárního cyklu na National Geographic. Pedikérka existuje, jen někde jinde.

Někdo mi sáhl na ruku. Možná přišel i s tlakoměrem. Možná jsem byl kdysi pianista, teď hraju na prostěradlo.

Druhé kolo hydratace. Jedenáct hodin. Instinkt přežití funguje. Někteří pacienti pijí velmi rychle. Komunikace stále probíhá na mezinárodní úrovni. Slova létají vzduchem, významy padají na zem. Pacient říká, že ho bolí ruka. Personál odpovídá něco o obědě. Všichni jsou spokojení, že proběhla interakce.

Řekl jsem, že mě něco bolí. Dostal jsem čaj. Piju rychle. Bude asi oběd. Možná je to léčba.

Oběd. Papírové ubrousky statečně nesou tíhu omáčky. Fyzikální zákony jsou zde spíše doporučením. Systém uznává princip „nějak“ to dopadne. A většinou to opravdu „nějak“ dopadne. Jen důstojnost se do toho „nějak“ občas nevejde.

Jím. Někdo mě posadil. Možná jsem snědl dnes víc jak včera. Gulášovka se rozpustila. Snad si zítra poznám lžíci.

Kdyby existovala soutěž o kreativní přežití podfinancovaného provozu, mohli by zdejší s hrdostí konkurovat i ostřílenějším hráčům. Alespoň v disciplíně „improvizace bez zdrojů“ či „péče bez kvality“.

Nikdo není zlý.

Všichni jsou vyčerpaní, zahlcení a v systému, ve kterém se nevyznají.

Zas někdo přišel. Zas někdo odešel. Nevím, kdo je kdo. Něco jsem slyšel.

Ale pamatuju si jednu věc - když se na mě někdo dívá jako na člověka, poznám to. I když nevím, kdo to je.

Jdu domů. Odcházím s hlavou plnou otázek a existencionální krizí.

Lidé chtějí pečovat, ale proč musí pečovat takhle? Je ta chyba v lidech, nebo v nastavení systému?

Zůstávám. Čekám a doufám, že zítra bude víc, než další papírový ubrousek.

Satira zveličuje. Realita ale často nepotřebuje mnoho přehánění. Pokud nás tenhle text pobaví a zároveň zneklidní, splnil svůj účel.

Protože důstojnost v dlouhodobé péči by neměla být literární nadsázkou, ale samozřejmostí.