Bohumil Hrabal psal o kráse života a sám se ním protrápil. Jeho smrt při krmení holubů je záhadou

Příběh jednoho z nejčtenějších českých prozaiků začíná v březnu 1914, kdy v Brně přivedla dvacetiletá Marie Kyliánová na svět chlapce, jehož biologický otec zůstal stranou. Manžel, kterého si matka později vzala, správce nymburského pivovaru, František Hrabal, malého Bohumila přijal za vlastního a dal mu své příjmení.

Dětství v nymburském pivovaru, mezi sudy a vyprávěním dospělých, formovalo Hrabalovu představivost víc než cokoli jiného. Na gymnáziu ovšem příliš nezářil a k maturitě se propracoval s obtížemi.

Následovala Právnická fakulta Univerzity Karlovy, kterou mohl kvůli uzavření vysokých škol za okupace dokončit teprve roku 1946. Titul doktora práv nikdy v praxi nevyužil a místo kanceláře si vyzkoušel železniční tratě, kde za války sloužil jako dělník a později výpravčí na stanici v Kostomlatech.

Po válce ho osud zavál do kladenských oceláren, kde pracoval u martinských pecí. Tam ho zasáhla uvolněná součást jeřábu a způsobila mu vážné poranění hlavy, po němž procházel dlouhou rekonvalescencí.

Namísto plného invalidního důchodu si raději našel místo baliče starého papíru v pražských Sběrných surovinách, kde strávil několik let obklopen vyřazenými knihami. Regulérní knižní debut se mu podařil teprve v devětačtyřiceti letech, kdy roku 1963 vyšla povídková sbírka Perlička na dně.

Hrabalovy texty propojují hospodský humor s filozofickými úvahami a jejich hrdinové jsou většinou lidé z okraje společnosti. Právě tyto postavy nazval „pábitelé“, tedy bytosti, které se chovají zdánlivě nerozumně a pošetile, a přesto milují svět kolem sebe a objevují půvab tam, kde by ho druzí přehlédli.

Paradoxem je, že člověk za těmito oslavnými texty žil v úplně jiném rozpoložení. Ve skutečnosti byl nesmělý a plachý, sužovaný trvalou úzkostí, kterou sám označoval výrazem „totální strachy“. Celý jeho tvůrčí projekt tak vlastně spočíval v napětí mezi poetickým okouzlením světem a drsností skutečného žití, které ho obklopovalo na každém kroku.

Během normalizace nemohl několik let oficiálně publikovat, přesto právě tehdy vznikla řada jeho nejslavnějších próz. Novela Příliš hlučná samota, dokončená ve druhé polovině sedmdesátých let, bývá považována za umělecký vrchol celé jeho kariéry.

Jako autor zachytil jedinečným způsobem svět městské periferie a nechal promluvit ty, kterým běžná literatura neposkytovala prostor. Mnohé z těchto knih přenesl na filmové plátno režisér Jiří Menzel, jehož adaptace Ostře sledovaných vlaků získala v roce 1968 filmového Oscara.

Hrabalův osobní život nebyl o nic jednodušší než jeho profesní cesta. Osudovou ženou se pro něj stala Eliška Plevová, dcera bohatého prokurátora z Břeclavi, která po válce přišla o vše. Její sudetská rodina byla odsunuta, a ona sama byla v jednom ze sběrných táborů znásilněna sovětskými vojáky, v důsledku čehož nemohla mít děti. Hrabal si Elišku, které říkal Pipsi, vzal roku 1956, a jejich manželství trvalo přes tři desetiletí.

Společně si pořídili chatu v polabském Kersku, kde Hrabal trávil stále více času mezi svými kočkami a borovicovými lesy. Pipsi mu byla v začátcích literární dráhy velkou oporou, protože v době, kdy ještě pracoval jako dělník, ho finančně podržela ze svého skromného výdělku.

Když Eliška v roce 1987 zemřela, Hrabal ztratil oporu, na které jeho svět stál. Postupně se stahoval do sebe a žil stále osaměleji, obklopen pouze kočkami v kerské chatě. Právě tato samota a postupné vyhasínání životní energie se později staly jedním z argumentů těch, kteří o jeho posledních chvílích pochybují.

Poslední tři měsíce svého života strávil Hrabal na ortopedické klinice pražské Nemocnice Na Bulovce, kam ho přivedla poranění zad. Třetího února 1997 ho našli pod oknem budovy, z níž spadl. Bylo mu dvaaosmdesát let.

Protože měl spisovatel ve zvyku sypat z parapetu svého pokoje drobky a krmit okolní ptáky, vyšetřovatelé celou událost uzavřeli jako tragickou nehodu. Jenže přednosta kliniky profesor Pavel Dungl, který se se spisovatelem stýkal denně, vnímá celou věc jinak. Ráno onoho osudného dne za ním přišel a ptal se, jak se vyspal. Hrabal jen zabručel a pak řekl, že na něj ze hřbitova mává básník Karel Hlaváček a zve ho k sobě.

Profesor Dungl musel odejít na poradu, a když se vracel ke klinice, dopadlo tělo pouhé tři metry od něj. Navíc se ukázalo, že si nemocný spisovatel na parapet vybudoval provizorní schůdky z knih, které měl u postele. Okno přitom bylo umístěno dostatečně vysoko na to, aby z něj člověk v jeho stavu nemohl samovolně vypadnout. Dodnes se spekuluje, co se onoho únorového dne v nemocničním pokoji opravdu stalo, a pravděpodobně se to nikdy s jistotou nezjistí.

Bohumila Hrabala si dnes většina lidí připomíná prostřednictvím filmů, které vznikly podle jeho knih. Kdo ale sáhne po originálních textech, najde v nich něco, co žádná adaptace plně nepřenese: hlas člověka, který se celý život učil milovat svět navzdory všemu, čím ho svět zkoušel. Ať už čtenář začne Perličkou na dně, Příliš hlučnou samotou, nebo Postřižinami, setkání s Hrabalem stojí za to.

Zdroje

https://www.blesk.cz/clanek/radce-zdravi-a-zivotni-styl-zivotni-styl/782411/svatby-v-dome-hektolitry-piva-a-smrt-pod-okny-pred-110-lety-se-narodil-bohumil-hrabal.html

https://zeny.iprima.cz/celebrity/bohumil-hrabal-ukoncil-zivot-skokem-z-okna-osetrujici-lekar-popsal-co-se-stalo

https://www.tvguru.cz/bohumil-hrabal-smrt/

https://www.vlasta.cz/osobnosti/bohumil-hrabal-zivot-spisovatel/

https://brnenska.drbna.cz/zpravy/spolecnost/29790-pred-110-lety-se-v-brne-narodil-bohumil-hrabal-zemrel-po-padu-z-okna-nemocnice.html

https://www.kafe.cz/celebrity/bohumil-hrabal-stripky-ze-zivota-20501003.html

https://magazin.aktualne.cz/kultura/literatura/bohumil-hrabal-byl-citlivy-i-rabiatsky-25-let-po-smrti/r~9c6d6b2a84cf11ec94760cc47ab5f122/?lp=1

https://zivotopis.spisovatele.cz/bohumil-hrabal.php

https://www.ctidoma.cz/osobnosti/jejich-smrt-mohla-byt-domluvena-hrabal-bondy-boudnik-se-vzajemne-pritahovali-74701

https://is.muni.cz/www/438666/index.html

Obrázky

Autor: Hana Hamplova – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=31977786

Autor: PD-CzechGov – Archivní dokument, Volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=139878671