Článek
Stačilo pomoct pár hodin na zahradě
Nešlo o nic těžkého. Měla jsem připravené náčiní, odvoz větví i svačinu. Práce na tři čtyři hodinky maximálně. Oslovila jsem známého, který má doma syna kolem dvaceti, že bych mu ráda nabídla přivýdělek. Dlouho se neozýval, ale po pár dnech napsal, že může. Dohodli jsme se, že přijde další den ráno. Cena? Dvě stě korun na hodinu, tak jak jsem byla zvyklá platit už dřív jiným.
Hned po příchodu řešil peníze
Když přišel, vypadal mile, ale hned na úvod se mě zeptal, kolik mu dám. Když jsem zopakovala dohodnutých dvě stě korun, zatvářil se otráveně a řekl, že za tak málo ani nevstává z postele. Doslova. Zvedla jsem obočí a zeptala se, kolik by si tedy představoval. Odpověděl, že pod tři sta na hodinu pracovat nebude. Že dneska je všechno drahé a jeho čas má hodnotu.
Otočil se a odešel
Nechtěla jsem se hádat, jen jsem mu klidně řekla, že to chápu, ale že víc dát nemůžu a ani nechci. Práce není těžká, je to výpomoc a dvě stě korun mi přišlo fér. Odpověděl něco v duchu, že se teda nedomluvíme, a prostě odešel. Ani se nerozloučil. Zůstala jsem stát v brance s hráběmi v ruce a nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo.
Nejde o peníze, ale o přístup
Vím, že všechno zdražilo. Nečekám, že někdo bude pracovat za pár korun. Ale dvě stě korun čistého na hodinu je pořád částka, kterou nemají ani mnozí zaměstnanci s plným úvazkem. A pokud měl pocit, že je to pod jeho úroveň, mohl to říct slušně nebo mi napsat předem. Ne se tvářit, že přichází jako velký profesionál, a pak mě ponižovat hned při příchodu.
Dnes už vím, že si raději udělám všechno sama
Ten den jsem si vzala rukavice, sluchátka a pustila se do práce sama. Trvalo mi to sice déle, ale zvládla jsem všechno bez stresu. A večer jsem si s klidem řekla, že mi za to žádná arogance nestojí. Brigádníka už si zvát nebudu.
