Chtěla jsem dát dítě na tábor: chtěli po mně za týden více peněz, než si vydělám v práci za měsíc

Leták sliboval perfektně sestavený program, zkušené vedoucí, každý den výlety, sportovní hry, večerní táboráky i tematické dny. Děti měly dostat vlastní trička, vybavení a účast na různých workshopech. Dcera byla nadšená hned, jak leták uviděla. A já byla ráda, že bychom konečně nemusely řešit, jak zvládnout hlídání o prázdninách. Do chvíle, než jsem se podívala na cenu.

Cena za jeden týden tábora přesahovala 27 tisíc korun. A to bez započítání dopravy, kapesného nebo jakéhokoliv dalšího vybavení. Jen základní cena. Upřímně jsem tomu nevěřila a říkala si, že to musí být omyl. Zavolala jsem tedy na uvedené číslo s nadějí, že jsem si jen špatně přečetla ceník. Bohužel ne. Cena byla platná a prý velmi „konkurenční“.

Nejsem typ člověka, který si kvůli zábavě bere úvěr, ale v ten moment jsem se cítila hrozně. Dceři zářily oči, když si o táboře povídala, a já věděla, že jí ho nemůžu zaplatit. V hlavě mi běželo, že bych si mohla půjčit nebo nějak omezit jiné výdaje. Ale čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že je to celé nesmysl. Tábor za celou výplatu? Kam jsme se to dostali?

Po delším hledání jsem narazila na příměstský tábor v místním domě dětí. Nešlo o žádný luxus, ale děti měly každý den program, chodily na výlety, hrály hry, vyráběly, soutěžily. Cena byla víc než přijatelná. Dcera se tam těšila a domů se vracela plná dojmů. A já měla klid, že jsem se nezadlužila kvůli týdnu letních prázdnin.

Kdysi byl tábor normální součástí dětství. Dnes to vypadá, jako by se z něj stal výběrový luxus pro děti z bohatých rodin. Chápu, že všechno zdražilo. Ale kde je hranice? Ne každý rodič si může dovolit dát celé svoje měsíční příjmy jen proto, aby dítě na týden někam odjelo. A přitom právě tyhle zážitky by měly být dostupné všem. Ne jen těm, kteří si je mohou koupit.