Článek
Nečekaný začátek oběda
Nepřišlo mi to nijak zvláštní. V mnoha podnicích je to běžná součást obsluhy a neviděla jsem důvod, proč bych měla platit za drahou balenou vodu jen proto, že sedím v restauraci.
Když jsem svůj požadavek vyslovila, číšník se na mě podíval způsobem, který mi nebyl příjemný. Místo aby mě zdvořile informoval o tom, jak to v podniku funguje, začal se mému přání smát. Nebyl to krátký údiv, ale skutečný výsměch, kterým dával najevo, že můj požadavek považuje za něco absurdního. Nabízel mi pouze drahou balenou vodu a tvářil se, jako bych si snad neobjednala jídlo, ale přišla žádat o almužnu.
Rozhodnutí nevzdat se
Cítila jsem stud, ale zároveň i vztek. Ne kvůli vodě samotné, nýbrž kvůli tomu, jak se mnou bylo zacházeno. Byla jsem host, objednala jsem si jídlo a slušně jsem požádala o něco, co mi přišlo naprosto obyčejné. Nechtěla jsem se nechat zahnat do kouta jen proto, že se obsluha rozhodla bavit na můj účet. Rozhodla jsem se proto, že situaci nebudu ignorovat. Požádala jsem o majitele podniku.
Čekání mi přišlo dlouhé. Seděla jsem u stolu, sledovala jsem okolí a přemýšlela, jestli se celá věc nevyhrotí ještě víc. Zároveň jsem ale věděla, že kdybych odešla bez jakéhokoli vysvětlení, odnesla bych si pocit, že jsem se nechala ponížit. Nešlo mi o konflikt. Šlo mi o to, aby někdo z vedení věděl, jakým způsobem se zdejší obsluha chová k hostovi, který si dovolil mít jednoduchý požadavek.
Majitel a jeho reakce
Majitel přišel poměrně rychle. Vysvětlila jsem mu celou situaci klidně a bez zbytečného rozčilování. Popsala jsem, že jsem si objednala jídlo, požádala jsem o vodu z kohoutku a místo vyřízení jsem se setkala s výsměchem a nabídkou pouze drahé balené vody. Majitel mě vyslechl, a i když jsem z jeho tváře nedokázala přesně vyčíst, co si myslí, bylo vidět, že situaci nebere na lehkou váhu.
Vodu mi nakonec přinesl sám. Nebyla to žádná složitá věc, jen sklenice obyčejné vody, kterou jsem potřebovala. Majitel pak číšníkovi nařídil, aby se mi omluvil. Omluva přišla, ale byla spíš formální než upřímná. Přijala jsem ji, protože jsem nechtěla celou záležitost dál protahovat, ale stejně mi zůstal nepříjemný pocit. Číšníkův výsměch už se nedal vzít zpět.
Co mi zůstalo
Žízeň mě přešla rychle. Voda byla studená a obyčejná, přesně taková, jakou jsem chtěla. Jídlo jsem nakonec snědla, ale oběd už jsem si neužila tak, jak jsem původně zamýšlela. Celou dobu jsem měla v hlavě způsob, jakým se obsluha bavila na můj účet. Vadilo mi, že jsem musela volat majitele kvůli něčemu tak banálnímu, jako je sklenice vody. Vadilo mi, že jsem se cítila trapně za něco, za co se trapně cítit neměla.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem udělala správně, když jsem se ozvala. Nechtěla jsem jen mlčet a nechat si líbit, že se někdo směje mému jednoduchému přání. Zároveň jsem si ale uvědomila, že jeden nepříjemný zážitek dokáže pokazit celkový dojem z podniku mnohem víc než cokoli jiného. Stačila k tomu jedna sklenice vody a trocha lidského pochopení, kterých se mi v první chvíli nedostalo.
