Článek
Přání za desetitisíce
Nové tenisky, parfém, nějaká kosmetika. Následovala elektronika, o které jsem ani nevěděla, že existuje. Mobil za částku, která mi vyrazila dech, a k tomu sluchátka stojící skoro jako nájem.
Četla jsem dál a přání byla čím dál větší. Herní konzole, tablet na kreslení, chytré hodinky. V jednu chvíli jsem se musela zasmát, protože jsem si připadala jako někdo, kdo omylem otevřel katalog luxusního obchodu.
Neexistující hranice
Nešlo o jednu drahou věc. Šlo o ten pocit, že se tam objevilo úplně všechno, co se dá vidět na reklamách. Bez rozmyslu, bez odhadu, jako by nic nemělo mít limit. Vždyť některé věci by si nekoupil ani dospělý, který dobře vydělává.
Když jsem dočetla poslední položku, měla jsem chuť zkontrolovat, jestli za papírek nechtěla připojit ještě číslo účtu. Tolik drahých věcí jsem neviděla sepsaných na jednom místě snad nikdy.
Přemýšlet o tom nemá cenu
Chvíli jsem seděla u stolu a snažila se najít logiku. Pak jsem si uvědomila, že ji hledám úplně zbytečně. Prostě napsala všechno, co by jednou chtěla mít, a nepřemýšlela, jestli je to reálné. Možná to dnes děti tak mají. Vidí to všude kolem sebe a tak si píšou přání tak, jak jim napadne.
Nakonec jsem papírek složila zpátky. Ne proto, že by mě to naštvalo, ale protože mě ta drzá odvaha trochu pobavila. A zároveň jsem si říkala, že bude zajímavé sledovat, jak se tvář změní, když zjistí, že pod stromečkem se tolik nablýskaných věcí rozhodně nevejde.
Malá poznámka, kterou jsem si nechala pro sebe
Až jí to budu vysvětlovat, budu se snažit nemluvit příliš dlouho. Ona si přála hromadu drahých věcí, ale já si přeju jen to, aby jednou pochopila, že seznam snů je něco jiného než skutečný život. A že mezi obojím musí být někde uprostřed rozumné místo.
