Článek
Návrat do obýváku
Když jsme vystoupili z auta před domem, byla jsem ráda, že stojím na vlastních nohou. Tři týdny v lázních mi pomohly, ale cesta domů mě unavila. Dcera Klára nám otevřela a hned se chlubila, jak obývák prosvětlila. Místo starých křesel stála u zdi nízká šedá pohovka, na které se leskly nové polštáře. Moje křeslo i manželovo bylo pryč.
Klára řekla, že ji dali do sběrného dvora. Manžel se na ni podíval, ale nic neřekl. Sedl si na kraj pohovky, chvíli se díval na televizi a pak se chtěl zvednout. Jenže se zapřel rukama o měkké sedadlo, zakolísal a musel se chytit stolu. Nakonec jsem ho podepřela. Večer si přinesl židli z kuchyně a sedl si k oknu.
Telefon s Klárou
Druhý den jsem Kláře zavolala. Nechtěla jsem ji obviňovat, děti nám opravdu hodně pomohly. Vysvětlila jsem jí, že manžel má nemocná kolena a z měkké nízké pohovky se sám nezvedne. Klára řekla, že to nevěděla, a poslala mi odkazy na dvě křesla. Obě byla nízká, s tenkými područkami, spíš na ozdobu.
Napsala jsem jí, že takové nepotřebujeme. Odpověděla, že se do nového pokoje hodí jen něco moderního a že staré křeslo by celý obývák zničilo. Chtěla jsem se zeptat, jestli by se ta stará křesla dala ještě přivézt, ale Klára napsala, že už jsou pryč a část konstrukce byla stejně uvolněná. Manžel mezitím přestal do obýváku chodit. Sedával v kuchyni na tvrdé židli, i když jsme měli puštěné zprávy. Jednou jsem ho našla, jak se zkouší zvednout z pohovky u stolečku, a bylo mi jasné, že to nebudeme řešit jen telefonem.
Zkouška v prodejně
Vzala jsem manžela do prodejny s nábytkem. Nechtěl jít, tvrdil, že už si zvykl. Domluvila jsem se s ním, že se podíváme jen na křesla s pevným sedákem a vysokými područkami. Zkoušeli jsme jedno křeslo za druhým. Manžel si sedl, zapřel se dlaněmi o područky a vstal. U jednoho se mu to povedlo bez zaváhání.
Prodavačka nám řekla, že je možné objednat jinou barvu a dodat do čtrnácti dnů. Cena byla vyšší, než jsme čekali, ale ne nesmyslná. Manžel chtěl odejít s tím, že to promyslíme. Věděla jsem, že kdybychom odešli bez objednávky, bude zase sedět v kuchyni a tvrdit, že mu nic nechybí. Objednala jsem křeslo v tmavě modré barvě, která se k pohovce hodila. Manžel se tvářil mrzutě, ale cestou domů se ptal, jestli bude mít dost místa na nohy.
Co jsme si nechali vnutit
Když jsem Kláře řekla, že jsme křeslo objednali, rozčilila se. Prý jsme mohli počkat a vybrat něco, co bude ladit s pohovkou. Řekla jsem jí, že ladit musí hlavně s manželovými koleny. Klára namítla, že děti nám chtěla jen pomoct a že jsem nevděčná. Chvíli jsem mlčela.
Pak jsem jí řekla, že pomoc neznamená rozhodnout za nás, co vyhodíme. Stará křesla jsme měli roky a manžel na nich sedával každý večer. Klára se ohradila, že byla stejně rozvrzaná. Připustila jsem, že mohla být opotřebená, ale to se mělo říct předem, ne až po odvozu. Řekla jsem jí také, že pokud chtějí s bratrem ještě něco měnit, mají se nejdřív zeptat. Klára chvíli nic nepsala, pak poslala jen krátkou zprávu, že tedy dobře. Hádali jsme se o nábytek, ale šlo v tom i o to, kdo tady rozhoduje o našem bydlení.
Křeslo u okna
Křeslo přivezli ve čtvrtek. Nechala jsem ho postavit k oknu, odkud manžel vidí na ulici i na televizi. Poprvé si na něj sedl po obědě, zapřel se o područky a vstal sám. Nic neřekl, jen si přinesl noviny a četl je celé odpoledne. Pohovka zůstala na místě pro návštěvy a děti, ale manžel už na ni nesedá.
Klára se při další návštěvě tvářila kysele, ale když viděla, že manžel vstává bez pomoci, přestala mluvit o tom, že se křeslo nehodí. Já jsem si do obýváku dala malý stolek, který jsem dřív nepotřebovala. Dnes večer jsem křeslo posunula blíž ke stolu a manžel si na něm poprvé od rekonstrukce přečetl noviny, aniž by mě musel volat.
