Článek
První taška po poruše
Začalo to na jaře, když synovi odešla pračka. Volal, že oprava potrvá nejméně tři týdny a že nemá kde vyprat. Nabídla jsem mu, že mu jednou vezmu nejnutnější věci, aby měl co na sebe do práce. Přivezl tašku, kterou jsem do večera vyprala a složila. Druhý týden přidal další a třetí už ani nemluvil o opravě.
Když jsem se zeptala, jestli už je jeho pračka v pořádku, řekl, že ano, ale že mu to takhle vyhovuje. Nechtěla jsem z toho dělat problém. Bydlíme od sebe patnáct minut autem, on pracuje dlouho, a tak jsem si řekla, že mu pár týdnů pomůžu. Z pár týdnů se staly měsíce. Každý pátek se na chodbě objevila taška a v neděli si ji odvezl vypranou, vyžehlenou a poskládanou.
Z výpomoci se stal pořádek
Prádlo jsem prala v pátek večer a žehlila v sobotu dopoledne. Na košile jsem si zvykla dávat stejný program, trička jsem skládala do komínků a ponožky párovala na stole v kuchyni. Syn věděl, že když přijede v neděli, najde tašku připravenou. Nikdy se nezeptal, kolik mě to stojí času. Já jsem se nezeptala, proč si prádlo nepere sám, když je pračka opravená.
Minulý měsíc jsem mu řekla, že aviváž, kterou používám, možná není to pravé pro jeho košile. Koupila jsem jinou, bez parfému. Další pátek si ji převzal a hned u dveří prohlásil, že to smrdí jako ocet. Nevydržela jsem a řekla, ať si tedy koupí vlastní. Odpověděl, že by to znamenalo další starost a že bych přece mohla použít něco normálního.
Stížnost u dveří
Jednou přijel kolem páté. Tašku postavil do chodby jako jindy a zeptal se, jestli ji do neděle stihnu. Neodpověděla jsem hned. Vzala jsem tašku a podala mu ji zpátky. Řekla jsem, že ji tentokrát nevezmu. Že pračka mu dávno funguje a ať si prádlo odnese domů. Chvíli na mě koukal, pak tašku vzal a řekl, že jsem se změnila.
Nechtěla jsem se hádat. Vysvětlila jsem mu, že mu pomůžu, když bude nemocný nebo se mu něco porouchá, ale ne každý týden místo něj. Že si může koupit aviváž, jakou chce, a prát podle sebe. Namítl, že nemá čas. Řekla jsem, že čas nemám ani já a že jsem jeho prádlo dosud brala jako samozřejmost.
Oběd bez prádla
Následující týden nepřijel. V pátek večer mi přišla zpráva, že si prádlo vypral sám a že mu to trvalo déle, než čekal. Nepsal omluvu. Jen se zeptal, jestli v neděli může přijet na oběd. Odpověděla jsem, že může, ale ať si přiveze jen sebe.
V neděli přišel bez tašky. U oběda mluvil o tom, že si koupil aviváž bez parfému a že mu to vyhovuje víc. Neřekl, že jsem měla pravdu, a já jsem to nepotřebovala. Když odcházel, zeptal se, jestli mu někdy půjčím pračku, kdyby se mu ta jeho rozbila. Řekla jsem, že půjčím, ale že si prádlo donese i odnese sám. Od té doby se na chodbě neobjevila žádná taška.
