Článek
Z anděla se stal řezník během pár měsíců
Hans Kurt Eisele se narodil 13. března 1913 v Donaueschingenu na jihu Německa a vystudoval medicínu ve Freiburgu. Už v roce 1933 vstoupil do NSDAP i SS, v lednu 1940 pak do Waffen-SS. Prvním jeho působištěm v koncentračním systému byl Sachsenhausen, kde si vybudoval pověst lidského lékaře, který se snažil pomáhat vyčerpaným vězňům a nikoho netýral, a vysloužil si tam přezdívku Anděl.
V roce 1941 ho ale přeložili do Buchenwaldu a právě tam se jeho chování dramaticky změnilo k horšímu. Vězni mu tam dali novou přezdívku: Řezník. Během necelých sedmi měsíců v táboře zavraždil nejméně 200 Židů nemocných tuberkulózou, prováděl pokusné operace, někdy bez anestezie a s fatálním koncem, a kromě toho pacienty mučil a týral. Obžalovací materiály později zmínily i to, že vězně přiváděl k pomalé smrti injekcemi kyanidu.
Dva rozsudky smrti za čtrnáct měsíců
Když v dubnu 1945 Eiseleho zatkly americké jednotky, mělo se zdát, že spravedlnost dostihla i jeho. 13. prosince 1945 stanul spolu s 39 dalšími obžalovanými před americkým vojenským tribunálem v takzvaném hlavním dachauském procesu. Tribunál ho shledal vinným ze spolupachatelství na třech popravách, pro něž dodatečně podepisoval úmrtní listy, a poslal ho na popraviště. Jenže při povinném přezkumu se Eiseleho trest smrti změnil na doživotí.
Hans Kurt Eisele jako obžalovaný v prvním dachauském procesu
Už za čtyři měsíce, 11. dubna 1947, ho ale čekal druhý soud. Tentokrát hlavní buchenwaldský proces. Obvinění znělo podobně děsivě: spolupachatelství na vraždách a údajné pokusy na lidech.
Znovu padl rozsudek smrti a znovu přišlo smilování: čtyři z osmi vojenských soudců podali žádost, aby byl verdikt přezkoumán, a rozsudek byl nakonec snížen na deset let vězení.
V Landsbergu, věznici pro válečné zločince, Eisele sepsal rozsáhlou obhajobu nazvanou Audiatur et altera pars, v níž vše popíral a stylizoval se do role přesvědčeného křesťana a lékaře, který léčil jen pro dobro druhých. Proti jeho obhajobě stála výpovědi bývalých vězňů i samotných příslušníků SS, kteří ho z krutostí usvědčovali.
To, co následovalo, připomíná spíš scénář špatného filmu než výkon spravedlnosti. Po dalším snížení trestu byl Eisele 26. února 1952 propuštěn na svobodu. Z vězení vyšel jako člověk, kterému západoněmecká vláda přiznala navíc odškodné za zadržování. Za ty peníze si v Mnichově otevřel ordinaci.
Útěk přes Janov do Káhiry
V roce 1958 se Eiseleho jméno vynořilo znovu. Během procesu s Martinem Sommerem, dalším bývalým dozorcem z Buchenwaldu. Tentokrát vyšlo najevo, kolik lidí měl na svědomí. Zatykač na něj vydali 28. června 1958, jenže v tu chvíli už seděl i se ženou Hedwig a dětmi na palubě lodi SS Esperia, která předchozí den vyplula z Janova do Alexandrie.
Bavorský ministr spravedlnosti Willi Ankermueller následně označil případ za největší skandál německého soudnictví od konce války a nechal suspendovat státního zástupce Maxe von Deckera, v jehož dokumentech se objevila členská legitimace NSDAP z roku 1931. Týž von Decker ostatně už v roce 1954 odložil stranou obvinění, že Eisele v Buchenwaldu stovky vězňů otravoval injekcemi.
Interpol Eiseleho v Káhiře krátce zatkl, ale dřív, než mohla proběhnout extradice, pryč z vazby záhadně zmizel. V luxusní káhirské čtvrti Maadi si pak začal budovat nový život pod jménem Carl Debouche.
Okna s výhledem na synagogu
Eiseleho egyptská etapa měla groteskní i děsivou podobu. V Káhiře působil jako lékař pro německé raketové vědce, které Nasserův režim najal k vývoji dalekonosných střel, a pohyboval se v okruhu bývalých nacistů. Mezi jeho pacienty patřil třeba propagandista Johannes von Leers, kterému dokonce pomohl zotavit se z mrtvice.
Sousedé v Maadi si všimli, že „Dr. Debouche“ hodiny stával v okně svého patra a upřeně hleděl naproti na malou synagogu v Orabi Avenue. Jeho rodina se prakticky nesetkávala s ostatními obyvateli čtvrti, on sám chodil jen za holičem a do lékárny. Přesto v jeho přijímacím pokoji sedělo dvakrát víc německých pacientů než u jeho egyptského konkurenta.
Pokus o atentát
25. září 1963 explodovala na poště v káhirské čtvrti Maadi obálka adresovaná na „Dr. Carla Debouche“. Byl to pokus izraelské rozvědky o atentát, jenže bomba vybuchla předčasně a místo Eiseleho oslepila doručujícího poštovního úředníka. Šlo o jednu z akcí tajné kampaně vedené šéfem Mosadu Isserem Harelem.
Hrob číslo 99 vedle slavného vědce
Eisele zemřel 3. května 1967 ve svém domě v Maadi za nejasných okolností. Bylo mu 54 let. Pohřbili ho na malém německém hřbitově ve staré Káhiře, do hrobu číslo 99. Nápis na náhrobku byl úsporný až cynický: „Dr. Med. Hans Eisele“. Žádné zmínky o lékařské dráze, žádné vyznamenání, žádné datum členství v SS.
Ironií osudu leží Eisele v jedné parcele s Theodorem Maximilianem Bilharzem, německým lékařem a průkopníkem parazitologie z 19. století. Na rozdíl od Eiseleho má Bilharz desku s vyčtením jeho vědeckých úspěchů. Později nechal Eiseleho syn Armin ostatky převézt zpět do Německa, do Seelbachu.
Příběh Hans Eiseleho ukazuje, jak snadno lze proklouznout i přes dvě smrtelná odsouzení, když vám hraje do karet studená válka, ochota nové německé justice zapomínat a arabský režim, který vítal bývalé nacisty jako vítaný zdroj odborníků. Z pohledu dneška je to ale také varování, proč nesmí být spravedlnost jen věcí rychlé poválečné euforie: pokud se důkazy neověří důsledně a trest nedoprovodí politická vůle ho skutečně vykonat. I Řezník z Buchenwaldu může umřít v posteli v luxusní čtvrti.
Zdroje
https://en.wikipedia.org/wiki/Hans_Eisele_(physician)
https://ww2gravestone.com/people/eisele-dr-hans/
https://www.egy.com/maadi/95-01-28.php
https://www.newsweek.com/2018/04/20/israel-secret-war-mossad-hitler-scientists-world-war-ii-egypt-nasser-883630.html
https://dirkdeklein.net/2025/04/21/the-evil-of-dr-hans-eisele-3/
https://furtherglory.wordpress.com/2010/08/09/dr-hans-eisele-an-infamous-convicted-german-war-criminal/
https://www.jta.org/archive/buchenwald-camp-physician-who-murdered-jews-captured-in-cairo
https://en.wikipedia.org/wiki/Buchenwald_trial
Obrázky
Od člena oddělení vyšetřování válečných zločinů: Původ: Dr. Victor L. Wegard – Yad Vashem Photo Archive (archivní signatura: 4029), volné dílo, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=17555782
